Kam tolik spěcháte?

Spěchám? Mně spíš připadá, že jsem líná. Mám teď dělat cédéčko a pořád se to táhne. A ty knížky? Psala jsem vždycky, takže jsem měla hodně materiálu. První povídku jsem napsala ve dvanácti. Byla hrozná, ale já jsem si ji zavázala pentličkou a byla jsem na ni hrdá. Byla o tom, jak umřel nějaký král Smrtihlav. Od té doby mi téma smrti zůstalo.

Je vaše sedmnáctiletá sestra Jessika také tak urychlená?

Asi ano. Začala například hrát na klavír relativně pozdě a udělala obrovský skok. Je fakt skvělá. A v myšlení? Snad na tom nejsme tak bídně, ale ve škole jsme měly strašné známky, já jsem každoročně propadala skoro ve všem. Naši byli nejdřív nešťastní, ale pak si zvykli.

Nehrozí, že by vás Jessika napodobila?

Že by měla tak brzo dítě? To záleží na odpovědnosti. Je to docela těžké být tak mladou matkou a potřebuju hodně pomoci, ale přesto si mateřské a Vincenta hodně užívám. Když už bylo dítě na cestě a já neměla opravdu závažný důvod to přerušit, tak to tak asi mělo být. Ale plánované to nebylo.

A co Vincentův otec, Štěpán Vrána?

Je to moje první láska. Asi dvakrát jsme se rozešli a dvakrát jsme se k sobě zase vrátili. Studuje na ČVUT architekturu. Je skvělý a hodně jiný než já. Je introvertní, já jsem obklopena výbušnými teatrálními lidmi, a proto mě asi tak přitahuje jeho rozdílná povaha, ale je to neuvěřitelná osobnost. Známe se už šest let, chodili jsme spolu do školy a učil se mnohem lépe než já. Jeho otec má stavební firmu a také Štěpán je šikovný.

Čím vás tak okouzlil?

Je krásný a vypadá nevinně, to se mi hrozně líbí. Na druhou stranu se ale hodně hádal s učiteli. Je to ten chlap, kterému chci za nějakou desítku let porodit ještě další děti, je vynikající táta. Viny je mu podobný.

Kde bydlíte?

Zatím jsme u našich, ale žít můžeme i v domě u Štěpánových rodičů. Trochu se nemůžeme dohodnout, u kterých rodičů máme být, a tak se asi přestěhujeme do našeho původního bytu v centru Prahy. Jenže to bude docela těžké, až začneme oba na podzim studovat. Beru mateřskou dva a půl tisíce korun, po půl roce se sice zvýší na tři a půl, to je málo, a tak nás rodiče podporují.

V čem bude vaše domácnost jiná? A naopak, co si ze svých původních návyků ponecháte?

Přiznávám, že jsem strašný bordelář. Celý život mi táta říká, že nenajdu chlapa, protože ten to nemůže vydýchat. Tak se teď snažím o nějaký úklid, abych ukázala, že to snad zvládnu jinak. Navíc Štěpán je docela uklízivý.

Je vám někdy úzko, když jste s malým sama?

Když byl Viny hodně malinký, tak jsem někdy jako prvorodička panikařila. Teď už ho ale znám, tak to přešlo, vím, co chce, a vyhovím mu.

Vincentovi je devět měsíců. Co se pro vás jeho narozením změnilo?

Je to změna zásadní. Vnímám to jako první opravdový dotek života. Nevím, jestli to tak cítí každý, ale pro mě je to něco neodvratného, že teď konečně budu žít. Předtím jsem měla možnost utéct, leccos vzdát, teď už ne, teď mám dítě, skončila sranda.

Vkládáte do něj své představy a nesplněné touhy?

Ne, vůbec a ani náš táta tohle nedělal. Jediné, na čem trval, bylo, abychom chodili na klavír. A pak jednou přišla Dáda Patrasová, jestli chceme zkusit také zpívat, a my jsme byli nadšení. Tak jsem se dostala ke zpěvu. Táta to nijak neplánoval. On naopak dlouho pochyboval, že by ve mně mohlo dřímat něco zpěvného.

Kolik chcete mít dětí?

Na deset let jedno stačí. Ale chci tři.

A pořád u toho bude Štěpán?

To doufám!

Vezmete se někdy?

Doufám, že ano. Musíme do toho oba dozrát.

Umíte si představit sama sebe za deset let?

Za deset až patnáct let bych chtěla být zabezpečená tak, abych mohla mít další dvě děti. Chtěla bych se živit jako zpěvačka.