"Vyzkoušejte si honem, dokud to ještě jde, něco pro moderní autobusy tak exotického, jako jsou dobrá ventilace, solidně čalouněná sedadla, nerušený výhled a barevné uspořádání interiéru, které nepřipomíná dno plaveckého bazénu," vyzýval proto list Evening Standard.

"Pokud jde o spolehlivost a dlouhověkost, nesnese srovnání s routemasterem žádný jiný autobus," namítal zase Andrew Morgan, předseda sdružení přátel londýnských doubledeckerů.

Londýnský magistrát a soukromá firma autobusy provozující však své rozhodnutí vysvětlily zarmouceným občanům města jednoduše - usnadní to život invalidům na vozících a matkám s kočárky.

Naskočte si, prosím

Routemastery vstoupily do londýnských ulic v roce 1956, zároveň s Elvisem Presleym a obavami z krize v Suezském průplavu, a rychle z nich vytlačily kdysi běžné trolejbusy. Byly navrženy na míru britské metropoli a vyrobeny nesmírně kvalitně. Měly devítilitrový motor, poloautomatickou převodovku a posilovač řízení, ale v zásadě byly velmi jednoduché a díky hliníkové karosérii i lehké a úsporné. Jejich životnost se původně plánovala na sedmnáct let, ale některým dnes již táhne na padesátku.

Brzy si získaly oblibu. Otevřená plošina na zádi umožňovala Londýňanům naskakovat a vyskakovat za jízdy. A tak se v roce 1966 začal provozovat model s pneumaticky ovládanými dveřmi vpředu, kam se již muselo nastupovat spořádaně.

Průvodčí u schůdků do druhého poschodí dodávali cestujícím dobrý pocit. "Postupte si dále do vozu," volávali a dohlíželi na bezpečí pasažérů.

Do roku 1968 bylo vyrobeno 2876 routemasterů. Jenže pak zasáhla nepochopitelná ruka trhu. V roce 1970 londýnská dopravní správa oznámila: "Do deseti let bude všechny naše autobusy obsluhovat jen jeden člověk."

V zemi profesora Parkinsona se ale brzy zjistilo, že ztráty na jízdném, škody napáchané vandaly v nedostatečně kontrolovaných vozech a další finanční úniky způsobily, že provoz autobusů bez průvodčích přišel městskou správu dráž než v době dvoučlenné posádky.

Oběti kanibalizace

Oznámení z roku 1970 bylo prvním rozsudkem smrti nad červenými routemastery. Měla je nahradit nová flotila autobusů, ty se však ukázaly jako značně poruchové, a byly proto s velkými finančními ztrátami předčasně vyřazeny. Nové routemastery se již nevyráběly, nicméně až do roku 1994 prošly skoro všechny staré důkladnou modernizací, aby splnily emisní normy a prodloužily životnost části vozů až do letošního roku. V roce 2000 jich jezdilo ještě pět stovek.

Postupně však byly vyřazovány. Několik jich bylo rozprodáno do světa, menší část odešla do soukromých i muzejních sbírek, naprostá většina se však stala obětí kanibalizace - byla rozebrána na náhradní díly pro dosluhující veterány.

Ani invalidy ale jejich vyřazení zvlášť nenadchlo. Stěžují si prý, že až 60 procent "bezbariérových" autobusů má stejně nástupní platformu porouchanou.

Evening Standard dokonce charakterizoval konec routemasterů jako "akt kulturního vandalismu". Podle něj doubledecker "utrpěl tím, že byl sice spolu s beefeatery, policejními helmami a královskou rodinou považován za cosi kuriózního, pitoreskního a dobrého pro turisty, ale v podstatě za věc neužitečnou". Jenže jeho zločin nespočívá v neefektivnosti, nýbrž v tom, že prostě vyšel z módy, horlil komentátor a dodal: "Je-li tomu opravdu tak, proč nedat Big Benu digitální ciferník?!"