Hostel je dávno za námi a my jsme opět na stezce. K Machu Picchu nás čeká posledních pár kilometrů. Výškově stále klesáme, zelené hory kolem jsou daleko veselejší než vyprahlé skály nahoře.

Vegetace nabyla na barevnosti a barevné květy rostlin zas přitáhly své opylovače - kolibříky. Kolibříci jsou velmi zvláštní. Díky dlouhým zobáčkům jsou jediní, kdo může opylovat určité druhy květin s hlubokými kalichy. Jelikož jsou ale proti těmto květům příliš velcí, nemůžou si na ně sednout a musí pracovat v letu. V tom jim pomáhá jejich schopnost udržet se ve vzduchu na místě a dokonce i couvat. Jsou to prostě takové vrtulníčky mezi ptactvem.

Sluneční brána

I na cestě z hostelu k Machu Picchu stojí dvě incké památky. První je malá čtvercová pevnost, kterou stezka přetíná na dvě poloviny. Už když přicházíme k druhé, pojmenované Intipunku (Sluneční brána), víme, že odsud poprvé spatříme Machu Picchu. Pohled, který se nám odkrývá, jakmile vystupujeme po posledních schodech a procházíme sluneční branou, nám ale přesto vyráží dech.

Pod námi se otevírá široké údolí a na vrcholu jednoho ze svahů, ve vzdálenosti tak dvou kilometrů, se rozkládá Machu Picchu, bájné obřadní centrum Inků. Úžasný pohled, dnes s ještě úžasnějším světlem. Teď dopoledne stojí slunce celkem nízko na obloze, takže okolní kopce a i ruiny sami vrhají stíny, jež dodávají scéně na dramatičnosti.

Hluboko pod Machu Picchu se jako had vine úzký pásek řeky Urubamba. Jiný světlý had pozvolna klesá po svahu od nás až k Machu Picchu. To je úplně poslední část Camino Inka. Trvá nám však ještě tři čtvrtě hodiny, než projdeme posledním strážním opevněním - Quillapunku (Měsíční brána) a vstoupíme na půdu Machu Picchu.

Znovuobjevení

O významu Machu Picchu, ležícího ve výšce 2700 m n. m., se archeologové dodnes jen přou. Inkové po sobě nezanechali žádné písemné zdroje a v době, kdy přišli na území dnešního Peru Španělé, bylo už Machu Picchu pravděpodobně opuštěné a Španělé se o něm nikdy nedozvěděli. Jediní, kdo znal jeho polohu a účel, tedy přímí potomci Inků, po krátké době vymřeli, a tak se Machu Picchu ztratilo v džungli.

Znovu bylo objeveno až počátkem 20. století, a to zcela náhodou. Dnes patří k nejnavštěvovanějším místům na celém jihoamerickém kontinentě. A to přesto, že se neví, co vlastně navštěvujeme (pravděpodobně obřadní centrum), a přesto, že není jednoduché se k němu dostat. Možná právě ta dosud nerozřešená hádanka lidi tolik přitahuje.

Kamenné lego

Sestupujeme z Quillapunky a ocitáme se na dlouhých terasách. Zde Inkové pěstovali plodiny na obživu, dnes se na nich maximálně pasou lamy. Odsud, přesněji od Chýše hlídače náhrobního kamene, se na chvíli oddáváme tomu nejklasičtějšímu pohledu na ruiny, který zná každý z knih a časopisů. Chvíli po terase honíme lamy, než se obracíme k Machu Picchu.

Při pohledu z nejvyšší terasy před sebou vidíme velké zelené prostranství, po jehož obou stranách jsou na několika dalších terasách postaveny domy. Ty po pravé straně sloužily jako obydlí, po levé straně byly chrámy a jiná obřadní místa. Za nimi se zvedají dvě skalní homole. Vyšší se jmenuje Huayna Picchu a ač její stěny jsou skoro kolmé a vypadají nepřístupně, dá se na ní vylézt.

Stavby se nám zdají jako skládanka lego. Jen jsou trochu nepravidelné a celé ze šedivých kamenů. Scházíme po schodech a vstupujeme na Posvátné náměstí. Ze tří stran je obklopeno posvěcenými místy - Hlavním chrámem, Domem Nejvyššího kněze a Chrámem tří oken - a tvoří tak jedno z duchovních center Machu Picchu.

Stavby jsou postaveny ze stejně slícovaných kamenů jako zdi v Cusku. Opravdovým uměleckým dílem je pak kámen v jedné ze stěn sakristie Hlavního chrámu, který má 32 hran! Nejsme jediní, kdo se je pokouší spočítat, a kdo to nikdy nezkusil nepochopí, že to není vůbec jednoduché.

O jednu úroveň výš nad Posvátným náměstím vcházíme do Intihuatany, svatyně zasvěcené slunci. Její název znamená "Připoutané slunce". V jejím středu stojí hodně zvláštně otesaný kámen vypadající jako staročeská pec s vystrčenou tlustou anténou. Měl sloužit k určování ročních období. Inčtí astronomové prý za pomoci slunce dokázali ze stínů, jež vrhaly hrany kamene, určit dobu slunovratu, což Inkovi umožňovalo dokázat, že má slunce "na uzdě" (tj. připoutané) a dokáže obrátit jeho běh na obloze.

Z ptačí perspektivy

Stezka na konci prostranství nás kolem posvátné skály přivádí k plotu, v němž jsou otevřené vrátka a malá budka. Zapisujeme se do knihy a vydáváme se na výstup na Huayna Picchu. Zapsat se musí každý, protože tenhle výstup už pár lidí zaplatilo životem. Až se budeme vracet, musíme se zase odepsat. Pokud na konci dne bude u někoho chybět odchozí podpis, znamená to, že je ještě někde na cestě. Cesta nahoru a zpět má trvat dvě hodiny a i kvůli tomu se poslední člověk může vydat nahoru kolem jedné odpoledne, aby v případě problémů bylo dost času vydat se hledat opozdilce ještě za denního světla.

Noříme se mezi křoviny a kameny. Stezka nás vyvádí kolem menší homole, čnící za Machu Picchu, do sedla mezi ní a větší homoli - Huayna Picchu. Teprve tady začíná vlastní výstup.

Před námi se tyčí Huayna Picchu a prudká stezka mizí někde vysoko v bludišti skal. Šplháme nahoru a na některých místech se můžeme přidržovat lan nebo řetězů zatlučených do skály. Stěna je skoro kolmá, stezka k tomu leckde také nemá daleko a navíc je kluzká. Krkolomně skáčeme po schodech a díváme se do stále větší hloubky pod námi. Výstup nám trvá asi 50 minut, po kterých se ocitáme u strmého a úzkého schodiště. To nás vyvádí k opevnění těsně pod vrcholem.

Vrchol Huayna Picchu je možná stejně vysoko jako Intipunku na druhé straně údolí. Je však k Machu Picchu mnohem blíž a poskytuje tak jedinečnou perspektivu. Škoda jen, že slunce máme za zády. Z našeho pohledu zdi Machu Picchu bohužel nevrhají žádné stíny, spíš trochu splývají v jednolitou hnědo-šedou plochu.

Stejně skvělý pohled je i na údolí Urubamby, která obtáčí Huayana Picchu skoro celé kolem dokola. Vidíme na místa, která jsou od sebe vzdálená hodiny jízdy vlakem. Jeden červeno-žlutý vláček se jako housenka zrovna šine údolím.

Od opevnění musíme prolézt úzkým tunelem. Teprve pak se ocitáme na úplném vrcholu, kde jsou jakoby náhodně poházené obrovské balvany. Pohled dolů a silný vítr k tomu by rozhodně nebyly pro člověka trpícího závratí. Pohled na zelené vrcholky okolních hor zahalené v mracích však stojí za to.

Cesta dolů je kupodivu horší než cesta nahoru. Lana a řetězy se vyloženě hodí a dost usnadňují sestup. I tak nám sestup trvá jen o málo kratší dobu než výstup. Odepisujeme se z knihy a jsme zase na pevné zemi, mezi staletými kamennými stavbami.

Zpět do civilizace

Stojíme před vstupní branou do Machu Picchu a máme na výběr dvě možnosti, jak se dostat dolů do údolí k vlaku, který by nás měl dopravit zpět do Cuska, našeho začátku celé Camino Inka. Buď autobusem, nebo pěšky. Po silnici, kterou jsme jako klikatícího se hada viděli z Intipunku, je to na nádraží k řece 6 km, ale existuje zkratka, protínající všechny smyčky silnice, po které by to měly být jen dva kilometry.

U nádraží zažíváme menší šok. Od domorodců se dozvídáme, že vlak na zastávce Puente Ruinas již nestaví a musíme až do Aguas Calientes, vesničky dva kilometry údolím podél Urubamby. Do odjezdu vlaku zbývá  jen půl hodiny, ale skoro žádné síly. Do Aguas Calientes se dostáváme včas, ale téměř stejně vyčerpaní jako při výstupu na Warmiwaňusca. Vlak již je připraven k odjezdu. Je poslední, pak by nebylo jak se dostat zpět do Cuska. Až zase zítra. Nástupiště je plné krámků se suvenýry, restaurací a vidíme dokonce i internetovou kavárnu. Teď teprve jsme tedy zpět v civilizaci! Turista jásá. A Inka? Co by dnes nejspíš říkal při pohledu na kdysi tajné obřadní centrum?