Napoleon zemřel ve svých dvaapadesáti letech v roce 1821 na ostrově Svaté Heleny, kam byl vyhoštěn po prohře bitvy u Waterloo. Mnozí historici dosud přijímali tezi, že stejně jako jeho otec podlehl rakovině žaludku.

Toto přesvědčení však v uplynulých letech vyvrátili francouzští odborníci na soudní lékařství, kteří poukázali na zbytky jedu arzén objeveného v Napoleonově pramenu vlasů. Vznikly proto dohady, zda britský guvernér na Svaté Heleně Hudson Lowe nezosnoval s francouzským hrabětem Charlesem de Montholonem císařovu vraždu.

Selhání srdce a mozku

Čerstvá studie však vyvrací jak přesvědčení o nádorovém onemocnění, tak o otravě. Odborníci, kteří pečlivě prozkoumali bohatý archívní materiál, se domnívají, že se Napoleon v posledních týdnech svého života v exilu stal obětí přehnané péče vlastních lékařů. 

Tým v čele se Stevenem Karchem se při stanovení příčiny smrti jednoznačně přiklánějí k chybě ze strany lékařů, kteří prý prostřednictvím velikých injekčních stříkaček vpravovali do císařova těla obrovské množství léků, aby mu ulehčili od nesnesitelných bolestí žaludku.

Napoleon tak pravidelně dostával vysoké dávky antimonu a draslíku, což způsobovalo jeho časté zvracení. Tato směs, která se tehdy běžně při obdobných potížích používala, mohla následně vést ke kardiologickým problémům a také poškození mozku.