"V minulosti planety byly geomagneticky stabilní údobí po dlouhé milióny let, ale stalo se, že se polarita během miliónu let změnila několikrát po sobě," uvedl na nedávné konferenci Americké unie geofyziků Yves Gallet z pařížského Institutu zemské fyziky.

Gallet soudí, že současná změna začala před dvěma tisíciletími a podle současného tempa potrvá dalších 1 500 až dva tisíce let. Podle jiných údajů pole za posledních 150 let zesláblo o 10 až 15 procent.  

Minulost zapsaná v deníku

Poslední známé přepólování Země prodělala před 780 tisíci lety, k nejstarší známé změně došlo před 16 milióny let. Vypovídá o tom magnetická paměť tvořících se hornin oceánského dna.

Z nitra planety tam neustále vystupuje magma a jak tuhne, ukládá se v nových horninách stopa po okamžité orientaci magnetismu. V tomto neustále se doplňujícím čárovém kódu je pak možno číst jako ve vědeckém deníku.

"Pronásledujeme pól arktickým ledem," říká Larry Lewitt z kanadské laboratoře Geolab, jež má na starosti detailní měření. Podle záznamů se celé 19. století poloha pólu téměř nezměnila, v posledních 30 letech se přesouvá od severních břehů Kanady směrem k Sibiři.

"Rychlost posunu je teď asi čtyřikrát vyšší než na začátku," dodal Lewitt. Krátkodobé výkyvy v poloze může mít na svědomí sluneční aktivita, výsledky pozorování však potvrzují, že nyní jde o příčiny hlubší, a to doslova.

Siločáry jako špagety

Magnetické silokřivky vznikají v zemském jádru, kde se otírá tekuté železoniklové vnitřní jádro o tuhé vrstvy vnějšího jádra. "Je to tam zamotané jako špagety," popsal obraz siločar Peter Olson z Univerzity Johnse Hopkinse.

Podle toho, které směry převládají, se pak vytváří zemské magnetické pole. To na sluneční straně Země dosahuje do výšky asi 60 tisíc kilometrů, na odvrácené straně je však mnohem mohutnější.

Tyto siločáry jsou kompasem pro migrující ptáky, velryby, včely a mnohá další zvířata. Ty se zřejmě přizpůsobí, horší to bude s inteligentními navigačními systémy (GPS), leteckou dopravou nebo družicemi.

Projevy přepólování podle některých vědců přinesou chaos, podle jiných se v každodenním životě organismů prakticky neprojeví. Pravdu mají obě skupiny - proces slábnutí pole, jeho rozpad a vytvoření nového, obráceného, je totiž tak pomalý, že se tomu život stačí přizpůsobit.

Zatím se totiž nenašel důkaz, že by některá z pěti velkých etap vymírání v minulosti měla přímou souvislost s přepólováním zemského magnetismu.  

Ozónová hrozba

Vědci se však obávají oslabení ozónového štítu v nejvyšších vrstvách atmosféry. Slabý magnetismus během přepólování totiž neodkloní vesmírné a zejména ultrafialové záření, které složitým procesem ničí atmosférický ozón. Bez ochranného štítu by ale organismy utrpěly vážné škody, řada by mohla být doslova spálena.

Jistou naději ale dává studium tzv. Jižní Atlantické anomálie u pobřeží Brazílie. Tam je magnetické pole asi o 30 procent slabší než jinde, ale zhoubný vliv UV záření se neprojevuje.