Výzkum vycházel z genetické analýzy tisíce let starých kostí koní před a po domestikaci. Závěry ukazují, že divocí koně měli hnědou srst s černými žíněmi hřívy a ocasu.

„Tmavé byly rovněž spodní partie nohou. Toto zbarvení se jako jediné vyskytovalo od Iberského poloostrova až po Dálný Východ,“ uvedl Jirků.

Chovatelé koní v Německu i Polsku se v první polovině minulého století snažili zpětně vyšlechtit koně šedivé barvy, aby se podle nich co nejvíce blížili divokým druhům vyhubeným v Eurasii člověkem.

„Studie publikovaná českými vědci tak jednoznačně ukazuje, že tato plemena známá jako Heckův kůň a polský konik, nemají s divokými koňmi nic společného,“ dodal Jirků.

Změně klimatu se přizpůsobili

Druhá změna, o které studie informuje, se týká rozšíření divokých koní v Evropě po skončení zatím poslední doby ledové. Dosud se často spekulovalo o tom, že divocí koně s ústupem ledovců a změnou klimatu v Evropě zcela vyhynuli a vrátili se zpět až dlouho po příchodu prvních zemědělců.

Genetický a archeologický výzkum zaměřený na rozšíření divokých koní na kontinentu však prokázal, že se oblast jejich výskytu po proměně krajiny a vegetace vyvolané ústupem ledovců sice zmenšila, ale koně se i na tuto rozsáhlou změnu prostředí dokázali adaptovat a přežili.

Divocí koně byli podle vědců ve skutečnosti vyhubeni o několik tisíciletí později vlivem člověka. A to zejména nadměrným lovem, přeměnou jejich přirozeného prostředí na obdělávanou půdu a pastviny pro domácí zvířata a v neposlední řadě křížením s domácími koňmi, s nimiž poslední divoké populace postupně splynuly.