„Koupili mě za 20 000 (německých) marek od Centra sociální péče,” říká Anders, který jako by z oka vypadl pokrevnímu otci Dušanu Milinkovičovi. O nemanželské dítě, které přišlo na svět pod jménem Srdjan, se jeho matka nezvládla postarat, a obrátila se proto o pomoc na sociální pracovníky. Ti ale podle jejích slov teprve tříměsíční miminko prakticky ihned prodali do Dánska. A když se později snažila pátrat po synkově osudu, vyhrožovali jí úředníci odebráním starší dcery Aleksandry.

Podle Andersovy nebo spíš Srdjanovy sestry byly do prodeje možná až několika stovek dětí na počátku 70. let zapleteni vysocí činitelé bělehradského ministerstva vnitra i úřadu sociální péče. Jen díky tomu se léta dařilo skrývat pravdu. Aleksandra prý ale celé roky cítila, že někde žije její bratr.

Otec Dušan Milinković říká: „Na kilometr je poznat, že to je moje krev! Jsme si velmi podobní a na první pohled je jasné, že je to můj syn.” Osmaosmdesátiletý si ale se synem nemůže promluvit bez tlumočníka, neumí anglicky a jeho syn neovládá srbštinu.