"Jak může říct, že ji miloval, a dovolit, aby se špinila její památka?" stěžuje si Trintignant na Cantata. A už vůbec nemůže slyšet verzi, že se ve Vilniusu odehrála "bouřlivá hádka milenců, která špatně skončila". "Ne, to je špatná verze," křičí a tvrdí, že Marie chtěla se vztahem skončit. "Cantat se rozzuřil, právě když mu to řekla," zdůrazňuje s tím, že krátce před dramatem se otci svěřila, že chce od Cantata odejít. "Nic jiného nemohlo vyvolat takový vztek a rány hlava nehlava. Ne, to nebyla hádka milenců!" naléhá Trintignant.

Za neodpustitelnou označuje také Cantatovu reakci poté, co Marie v bezvědomí zůstala ležet na zemi a on nezavolal lékaře. "Asi spí, řekl si prý. To má lidi za hlupáky? Po takové spršce ran by najednou usnula?" rozhořčuje se Trintignant.

Pitva vyvrátila lež

Mariin otec připomíná další lživé verze, které Cantat zpočátku šířil, například že se Marie při pádu uhodila do hlavy o radiátor. Pitva to jasně vyloučila. Prokázala, že Marie dostala několik ran do hlavy rukou nebo pěstí, které jí poškodily mozek a způsobily kóma, v němž po několika dnech zemřela.

Trintignant vyvrací i Cantatovo tvrzení, že Marie byla hysterka. "Nikdy žádný z jejích předchozích partnerů to u ní nezpozoroval," argumentuje. "Proč se stále někdo snaží očernit oběť a litovat zločince? Asi proto, že oběť se nemůže bránit," říká s trpkostí. Proto se také Trintignantova rodina proti rozsudku odvolala a žádá přísnější trest. Odvolal se ale i Cantat s přesně opačným cílem.

Rád se dotýká dřeva

Po Mariině smrti se několik měsíců Jean-Louis Trintignant doslova skrýval před lidmi ve svém domě v Uzes poblíž jihofrancouzského historického města Nimes. Až na jaře své poustevnictví přerušil a od konce dubna vystupuje v pařížském Théatre de la Madeleine s obnoveným představením z Apollinairovy poezie. Od roku 1999 s ním v něm vystupovala Marie, teď v představení zní jen její hlas ze záznamu.

"Nevím, jestli to budu hrát dlouho. Nepotřebuji peníze, je mi dobře na venkově," říká, ale přiznává, že upadá "do melancholie a toto představení je prostředek, jak se z toho dostat".

Se svou nynější ženou Marianne žije v usedlosti, kterou tvoří vlastně jedna velká místnost vytvořená ze dvou. Dominuje jí krb uprostřed. " Mám rád dřevo. V sedm hodin ráno vstanu a jdu se ho dotknout. Přemisťuji ho a srovnávám," říká Trintignant. "Oheň připravený s láskou je fascinující. Vydržím u něj déle než u televize," dodává.

Z terasy obklopující celý dům se může na jedné straně kochat pohledem na stromy a skály a na druhé na něj dýchne historie: zámek s biskupstvím z pátého století. Druhou láskou, jak přiznává, je zahrada, kam chodí hladit hladkou kůru lip a třešní, pěstuje fíkovníky, mandlovníky, ořechy, olivovníky a meruňky a kde mu voní levandule z přilehlého pole.

Žal léčí Apollinairem

Kdysi šel z jednoho filmu do druhého, byl gangsterem i prezidentem. Od dob mladého talenta z poloviny padesátých let ale po zhruba stovce natočených filmů dospěl k zralému, moudrému herectví. A tehdy se rozhodl s filmem skončit. "Už si nemohu dovolit ztrácet čas hodinami čekání na osvětlení, cestováním za exteriéry. Mám hluboce rád tuto zemi, její vůni. Dívat se na ještěrky mi připadá zajímavější než film," svěřuje se.

Dokonce i auto, z nějž mu dřív dělalo radost vymáčknout co největší rychlost, vyměnil za moped, na kterém jezdí po polních cestách. Díky své ženě a lidem v Uzes našel znovu rovnováhu. Setkávat se s přáteli vinaři, učit se uchovávat vůni ovoce, pracovat s hrozny a zachovávat kvalitu zátky, to je jeho další každodenní záliba.

Pak se vrací domů a čte třeba posté Rimbaudovy verše. Potřebuje poezii, aby si provětral mysl, jak říká. Právě když si jednou s Marií posílali na kazetách verše, vznikl projekt nového představení Apollinaira s hudbou Apollinairova přítele Erika Satieho, v němž byli otec s dcerou jedinými herci.

Dnes zůstal otec na scéně jen v doprovodu dvou hudebníků. Tam dokáže, jak říká, znovu cítit radost a alespoň na chvíli utéci zlému snu, který prožívá. Jen pozornost diváků dnes dokáže dát trochu balzámu na jeho duši.