"Takzvaný body language tvoří široký okruh na první pohled téměř neviditelných pohybů a úkonů, které však zkušenému oku neomylně prozradí, jak se zkoumaná osoba cítí v oblasti sexu či vztahů. Pokud víte, jak a kam se dívat, máte šanci celkem spolehlivě odhadnout své šance," říká Collett.  

Lháři mrkají

Svou studii založil na podrobném zkoumání stovek fotografií a videozáznamů; jeho závěry jsou někdy poměrně známé, jindy překvapivé. "Pokud někdo lže druhému o tom, jak se s ním cítí, frekvence jeho mrkání stoupne z 20 na 60 za minutu," říká profesor.

"Stejným důkazem neupřímnosti je neobratnost při polibku - líbání v harmonickém vztahu probíhá synchronizovaně, takže jakákoli odtažitost prozrazuje, že do něj jeden z partnerů nemá dvakrát chuť. Stojí-li dvojice tváří v tvář a jeden z lidí má přitom špičky obou chodidel namířeny jinam, podprahově tím naznačuje, že by raději byl jinde.

Signálem úzkosti či nejistoty je neschopnost udržet kontakt očima. Přirozené také je, že při držení rukou si dvojice dlaně čas od času mimoděk stiskne. Jde-li jenom o pasivní držení, vztah je pouze vnějškový a nemá šanci," vypočítává podmínky úspěchu Collett.

Na Dianu se ani nepodíval

Aby vědec nemluvil jenom teoreticky, podrobil podle svého klíče rozsáhlé analýze zásnubní a svatební filmy britského následníka trůnu prince Charlese a princezny Diany.

"Od začátku to byla katastrofa. Když oznamovali své zasnoubení, nedrželi se za ruku, šli každý jiným krokem a pořád se od sebe vzdalovali. Princ si hrál s manžetami, což je jasný signál úzkosti."

"Napočítal jsem mu stovky signálů stresu a nevole. V průběhu svatebního obřadu se na Dianu skoro ani nepodíval - šklebil se, koukal pod nohy, na strop, zkrátka kamkoli, jen ne na svou nevěstu. Dokonce si několikrát prstem utřel neexistující slzu, což je již podle Freudova učení takzvané substituční gesto, prozrazující nejhlubší pocity. Jako by tušil, že to jednou slzami skončí," říká Collett, který podnikl také srovnávací studii svatby Charlesova bratra Edwarda s princeznou Sophií.

"Na druhém páru bylo zřetelné, že oba především vnímali jeden druhého a teprve potom okolí. Pohledy si vyměňovali tak často, až to hraničilo s trapností. Jenomže tím jenom potvrzovali staré pravidlo, podle něhož opravdu šťastný pár vypadá na vlastní svatbě nervózně - nejraději by byl totiž už v soukromí," shrnuje svou moudrost badatel.

Okno do hlavy

Collett samozřejmě upozorňuje, že schopnost číst řeč těla není zárukou zdravého vztahu. Tento komplex mozkových signálů může odhalit pouze to, co si kdo doopravdy myslí.

"Je to okno do hlavy, ne však do srdce," dodává badatel. Připouští ovšem složitost signálů a nejednoznačnost jejich výkladu. "Přesto je chyba, když nevěnujeme svým spontánním projevům dostatečnou pozornost," uzavírá.

Po deseti letech manželství se už Diana s Charlesem nesnažili ani předstírat, že jejich vztah je v pořádku.