"Příroda se ke mně zachovala velkoryse. Už když mi bylo osmnáct, vypadala jsem o tři roky mladší a zřejmě to pokračovalo. Rozdíl se stále zvyšoval v můj prospěch," dodala. Když ji někdo potká s její pětadvacetiletou dcerou Claudií, řekl by, že jsou sestry. Mohla by ale být už prababičkou. Pětadvacet let je totiž i její vnučce Lucille, dceři jejího prvního potomka, syna Patricka.

Po víc než pětačtyřiceti letech před kamerami a sto padesáti natočených filmech se Claudia Cardinalová nepovažuje za typickou star. A to ji obdivovaly zástupy slavných. Spisovatel Alberto Moravia o ní napsal knihu a netajil se tím, že je pro něj ztělesněním bohyně lásky, Režisér Lucchino Visconti ji považoval za nejúchvatnější herečku na světě, jeho kolega Frederico Fellini za kouzelnici. Novináři ji dávali za příklad mírnosti a vyrovnanosti.

Každých dvacet let nový začátek

Život Cardinalové má zatím tři mezníky: Jako sedmnáctiletá porodila Patricka a necelý rok nato natočila svůj první film a zahájila kariéru v kinematografii. Druhé dítě si pořídila až po oslavení čtyřicítky a v jedenašedesáti pro změnu poprvé vyšla na divadelní prkna. Možná právě tak oddaluje stárnutí. "Asi je pro to třeba nebát se riskovat a stále znovu začínat od nuly," připouští.

Britský herec David Niven kdysi tvrdil, že Cardinalová je hned po špagetách nejlepší italský vynález. Ale ve skutečnosti není pravá Italka. Narodila se v Tunisu, vychovaná byla po francouzsku a žije v Paříži. Když v Itálii začala filmovat, neuměla slovo italsky. Když jí francouzský prezident před několika lety uděloval stužku Čestné legie, řekl, že ji dává multikulturní umělkyni, která představuje celou Evropu.

"Já bych řekla, že jsem původem Italka, kořeny Afričanka a kulturou Francouzka," rozebírá svou národnost herečka, jejíž rodina je původem ze Sicílie, ale tři její generace žily v Tunisku, kde studovaly ve francouzských školách. "Mé skutečné křestní jméno není Claudia ale po francouzsku Claude," přiznává.

Původně měla být kluk

Jako malá prý byla nesnesitelná a měla být původně kluk. Zřejmě proto to křestní jméno, které ve francouzštině zní pro obě pohlaví stejně. Děvčátka prý nesnášela, protože ustavičně fňukala. Kamarádila se jen s kluky, se kterými lezla na stromy a naskakovala za jízdy do vlaků. Možná právě proto je dnes velvyslankyní UNESCO pro ženy 21. století. "Muži a ženy spolu mají žít v naprosté rovnosti," říká. S tímto heslem se v roce 1968 účastnila demonstrací za legalizaci rozvodů. Proto se možná nikdy nevdala.

"Nikdy jsem se nechtěla vdávat. Ale možná je to jen volba nesnesitelné ženy, která nechce žádnou smlouvu s mužem," připouští Cardinalová, ačkoli už přes třicet let žije se svým druhem spisovatelem, režisérem a novinářem Pasqualem Squitierim a říká o něm: "Je to bez jakékoli pochyby muž mého života." Ovšem on žije v Římě a ona v Paříži. Zřejmě proto jsou spolu tak dlouho. "Naše Claudia je celá po otci," říká s něžností Cardinalová o dceři, která před čtyřmi lety ukončila Sorbonu, miluje film, ale herečkou jako matka prý nebude.

Nikdy nehrála sama sebe

I v pětašedesáti bude krásná Cardinalová v létě natáčet nový film. V těch patnácti desítkách, které už má za sebou, byla prostitutkami i světicemi, princeznami i venkovankami, ale nikdy prý nehrála sebe samu. "Má postava v Hathawayově Největším cirkusu světa byla můj pravý opak. Já ustavičně klopýtám a mám závratě už když se dívám z prvního poschodí. Ve filmu jsem akrobatka na visuté hrazdě," vzpomíná. "Když točím, stávám se plně postavou, kterou hraju. To ne já, ale ona je na hrazdě, je akrobatka a nemá tedy strach," prozrazuje jedno z tajemství svých filmových úspěchů.

"Maminka vždycky říkala, že jsem se narodila s hvězdou, která mne chrání. Tím by se dalo vysvětlit, že jsem se dala k filmu, i když se to ke mně nehodilo, říká Cardinalová, která prý byla v pubertě introvertní, plachá a nerada mluvila. "Herectví vyžaduje pravý opak. Ale možná mi to rozhodnutí zachránilo život," dodává.

Svých 65 let, kdy jiní většinou odcházejí do důchodu, nepovažuje za žádný mezník. Teď studuje svou druhou divadelní roli a má obrovskou trému. "Žiju ze dne na den, nevracím se do minulosti a nezabývám se budoucností, takže nevím, co bude zítra. Zítra je zkrátka další den."