Článek
"Dělá mi to radost," tvrdí Breiter, když obsluhuje zástup klientů, kteří do jeho banky přišli o polední přestávce. "Lidi mi říkali, že mě to bude brzy nudit, ale to se nestalo," dodává.
Místo nudy má nadšený matematik zaměstnání, v němž všechny své klienty zná jménem a mluví s nimi o bohu, o světě, o jejich práci a jejich rodině.
Než sem přišel, dělal u velké banky. "Prodávat, prodávat, prodávat," o to jediné tam podle něj šlo. To, že odešel do tohoto malého místa severně od Stuttgartu, považuje Breiter za své nejlepší rozhodnutí v životě. Tamní družstevní banka patří mezi deset nejmenších v Německu. Účet v ní smějí mít jen obyvatelé Gammesfeldu.
Klienti jsou věrní
Pro ně si Breiter rád sedne za klasický psací stroj, aby jim vyplnil formuláře pro příkaz k převodu. I k počítání nerad používá počítač a raději sáhne po staré kalkulačce.
Všechno funguje, protože mnoho klientů zachovává tomuto ústavu věrnost. "K čemu bych potřeboval bankomat?" říká Friedrich Feldmann a upřesní: "To stojí jen spoustu peněz."
O své bance je přesvědčena i Inge Dillová. "Je tady nejlepší úroková sazba," tvrdí. "Proč bych měla jít nějak jinam?"
A tak vysedávají klienti pravidelně každý týden v čekárně své banky a čekají, až jim ředitel Breiter vyplatí peníze.
Kreditní karty u gammesfeldské družstevní banky nejsou - a online bankovnictví také ne. Přesto funguje. Její zisk dělá ročně asi 40 000 eur (zhruba milión korun) a je stabilní.
Ředitel vytírá i podlahu
I po právní stránce je budoucnost banky zajištěna. Breiterův předchůdce v 80. letech přitom ještě musel o existenci ústavu založeného v roce 1870 bojovat. Hrozila mu totiž ztráta licence, protože v bance nebyl nikdo, kdo by jako "druhý pár očí" mohl kontrolovat transakce. To už je pryč. V důsledku finanční krize navíc důvěra v malou, ale zjevně solidní banku ještě vzrostla.
Na dovolenou ale může Breiter zapomenout. Musí tu být, zástup za sebe nemá. Šéf minibanky je přesto spokojený. O víkendech si jezdí rád zalyžovat, to mu prý stačí.
Velkou dovolenou podle svých slov ani nechce. "Mým koníčkem je má práce. Co můžu chtít víc?" K jeho práci však nepatří jen vyplácení hotovosti a povolování půjček. Pravidelně se bankovní ředitel Breiter také chápe kbelíku a mopu, aby vytřel podlahu v celé budově.