"Svaly určují velikost kostí, protože je stimulují k růstu," připomněl Hansell Stedman, šéf vědeckého týmu z Pensylvánské univerzity ve Filadelfii. "Ve chvíli, kdy jsme ztratili šanci na silné žvýkací svaly, otevřela se cesta pro zvětšování mozku," dodala Nancy Minugh-Purvisová.

Pokles proteinu

Na základě analýzy proteinu MYH16 u primátů vědci zjistili, že zatímco šimpanzi a gorily ho mají v pořádku, lidé na celém světě vykazují hodnoty nižší. Pozměněný gen zavinil pokles tvorby tohoto proteinu, klíčového pro vývoj žvýkacích svalů.

Naši předci tak už nemohli pokračovat v linii mohutnějších čelistí, což by jim mohlo zajistit výhodnější místo mezi živočichy. Ztráta však byla vykompenzována - otevřela se cesta pro větší mozek a člověk tak dosáhl výhod založených ne na síle, ale na bystrosti.

Podle výpočtů rychlosti evolučních změn vědci došli k závěru, že mutace se měla odehrát někdy před 2,4 miliónu let. Už zběžné porovnání lebečních rozměrů fosilií pak dobu zásadního zlomu potvrdilo.

Starší tvorové mají lebku protáhlou s dominantními čelistmi, zatímco u mladších se lebka v důsledku zmenšování čelistí a zvětšování mozkovny (lebeční dutiny, v níž spočívá mozek) zakulacuje.

Zatoužil po mase

Teorie však není přijímána bezvýhradně, podotýká Nature. Antropolog Daniel Lieberman z Harvardské univerzity v Cambridge poukazuje na skutečnost, že šimpanzí mozek dosáhne odpovídající velikosti už ve třech letech věku, zatímco čelisti rostou ještě další čtyři až pět let: "Mozek sám rozhoduje, jak velká bude jeho mozkovna?"

Lieberman rovněž upozorňuje, že u druhu Homo erectus, jenž se objevil před dvěma milióny let, tedy půl miliónu let po mutaci genu MYH16, je mozkovna stále poměrně malá.

Minugh-Purvisová však trvá na souvislosti mezi mutací a odstartováním vývoje k inteligenci.

"Pračlověk se slabými čelistmi už nemohl denně schroupat ty hromady listí. Musel se poohlédnout po něčem energeticky výhodnějším - po mase," podotkla.