Milovníci umění, které slavná La Gioconda už pět století fascinuje neurčitým výrazem ve tváři, si oprávněně kladli otázku: jedná se o úsměv veselý, nebo smutný? A je to vůbec úsměv? Doslova totiž záleží na tom, jak se dotyčný na věc dívá.

Jedním z vysvětlení neuchopitelnosti nejslavnějšího portrétu všech dob, vystaveného v pařížském Louvru, je rozdílné vnímání světla dopadajícího na různé zóny sítnice oka. Podle profesorky Margarety Livingstoneové z Harvardské univerzity prchavost úsměvu Mony Lisy spočívá v tom, že je ztvárněn takřka výhradně nízkofrekvenčními barvami, takže je nejlépe vidět periferním pohledem.

Proměny úsměvu

Pokud totiž předmět pozorujeme zpříma, světlo dopadá na centrální (foveální) zónu oka, která je uzpůsobena pro příjem světelných vln o vysoké frekvenci a pro pozorování detailů. Ovšem světlo, pocházející z objektů viděných na okraji zorného úhlu, dopadá na okrajovou část sítnice, která je lépe adaptována na zpracování světla nízké a střední frekvence, tudíž i pro rozlišování stínů.

Úsměv Mony Lisy se tak neustále proměňuje. "Když váš zrak spočine na očích nebo na rukách - takže ústa vidíte periferně - tvář Mony Lisy se jeví mnohem veselejší. Usmívá se ovšem jen do té doby, než se zahledíte na ústa. Úsměv vyhasne stejně jako nejasná hvězda, na kterou se příliš zadíváte."

"Demystifikuji metody, které výtvarníci dávno používají, ale v žádném případě nehodlám odhalovat podstatu jejich uměleckého přínosu," dodává Livingstoneová, která svůj objev prezentovala v rámci konference Amerického sdružení pro rozvoj vědy v Denveru.