Když se Badawiová narodila, byla úplně normální dítě, dokud se jí ve 12 letech nestala nehoda. Neprozradila sice, co přesně se stalo, přiznala ale, že jí tato nehoda kompletně změnila život. Kdyby totiž neztratila obě předloktí, nejspíš by se ubírala zcela jiným směrem a s největší pravděpodobností by nikdy nenašla vášeň pro focení.

Poprvé se seznámila s technikou focení na kurzech v centru pracovní rehabilitace pro hendikepované v Solo, kam se přesunula v roce 1989 po dokončení střední školy. V roce 1995 jí pak učitel fotografie zapůjčil mechanický fotoaparát, který si Badawiová upravila tak, aby přesně vyhovoval jejímu postižení.

Pomalu ale jistě

Přes tyto opatrné začátky se nakonec zdárně prokousala. I když začínala bez pořádného vybavení, její obchody se rozrostly. V roce 2004 dokonce dostala fotoaparát od jávského guvernéra a nedávno ji společnost Canon odměnila digitální zrcadlovkou s kompaktním bleskem.

Badawiová žije se svým manželem a 13letým synem ve vesnici Botorejo nedaleko Semarangu na Jávě. Fotí převážně svatby, karnevaly, místní události a vesničany. Jejích služeb pro obrazovou dokumentaci využívá i místní okresní úřad.

Za každou fotografii si podle agentury Reuters bere 6000 indonéských rupií (12 korun), takže její měsíční příjem činí asi 200 000 až 400 000 indonéských rupií (410 až 820 korun).

Příklad pro ostatní

Fotografka ale přiznává, že ji její hendikep přece jenom trochu omezuje. Co zvládne normální člověk za minutu, jí trvá pět.

Jak ale sama uvedla, nikdy se svého snu nevzdala. Neváhá pokračovat v překonávání hranic, aby ukázala, co všechno hendikepovaní dokážou. Nyní dělá všechno proto, aby si jednou mohla pořídit své vlastní plně vybavené foto studio.

„Věřím, že má žena jde příkladem ostatním a motivuje podobně postižené, aby nebyli pesimisté,“ uvedl její manžel Suradi.