Obdržel mnoho mezinárodních ocenění, mezi něž patří i Záslužný kříž za práci pro Německou spolkovou republiku v rozvojových zemích. V roce 2002 mu český ministr zahraničí předal Cenu Jana Masaryka Gratias agit za propagaci dobrého jména České republiky v zahraničí.

Ševcem z donucení

Ševcovskému řemeslu se vyučil z nutnosti. Rodinnou koželužnu a továrnu na obuv ve Slavičíně na Zlínsku měl totiž vést jeho starší bratr Zdeněk. O osudu mladšího syna rozhodl otec nekompromisně - bude dělat technika.

"V životě se však prokázalo, že větší šance na přežití ve světě má právě ten technik. Pracoval jsem jako obuvnický poradce prakticky ve všech světadílech. Mým úkolem bylo pozvednout ekonomickou úroveň chudých zemí. Věnoval jsem se rozvoji obuvnického průmyslu v zemích, kde ševcovskou tradici neměli. Ale v první řadě jsem k těm lidem přicházel jako jejich přítel s pevným úsmyslem předat jim co nejvíce ze svých dosavadních zkušeností. A teprve pak ze mne mluvil člověk, který od svých nadřízených obdržel nějaký předem nalinkovaný plán a snažil se jej splnit," řekl v jednom z posledních rozhovorů Jan Pivečka, který by se letos dožil pětaosmdesáti let.

V průběhu dlouhých desítek let, kdy cestoval po světě a snažil se pomoci lidem, kteří si sami pomoci nedokázali, si však uvědomil, že řada vysokých úředníků si vůbec neuvědomuje, jak důležité je chránit a uchovat tradiční hodnoty zemí, do nichž vstupují.

"Ti lidé se někdy chovali doslova jako sloni v porcelánu. Poslali mě například do Ekvádoru s úkolem zmodernizovat tamní obuvnickou výrobu. Necitlivý člověk by si řekl, že za takových okolností bude nejlepší postavit tamní Indiány k moderním automatickým výrobním pásům jako to kdysi udělal Baťa se svými dělníky ve Zlíně. Jenomže strojní výroba nemusí být vždycky to nejlepší, co místním lidem vyhovuje. Já jsem snad zvolil moudřejší cestu - šel jsem na místní tržiště a pozorně se díval, jak pracují tamní ševci. ´

Často jsem žasl nad jejich obratností, zručností, nad jejich vkusem a smyslem pro krásu. To je přece ono - učit se z toho, co nám zanechaly předešlé generace! Tihle lidé nepotřebovali vyrábět pro masivní export. Potřebovali obout v prvé řadě své lidi. Proč by měli konkurovat Italům nebo východoasijským velkovýrobcům levných bot? Ať dělají svou práci tak, jak jsou zvyklí, jenom v důstojnějších a výhodnějších podmínkách...," to byla nejdůležitější zjištění, kterými se při práci v zahraničí řídil.

Ztracené iluze

Stejně kriticky se díval i na stav obuvnického průmyslu, ve kterém se před lety ocitla Česká republika, a který podle něj stále přetrvává. "Je smutné, co se stalo se slavným obuvnickým průmyslem, před kterým se celý svět třásl strachy. V polovině minulého století došli západní výrobci obuvi k názoru, že při dnešní životní úrovni obyvatelstva, se tak pracný produkt, jako jsou boty, nedají v severních částech Evropy a Ameriky vyrábět.

Došli k závěru, že jsou drahé a proto se musí výroba přesunout do zemí s levnou pracovní sílou," popisoval dobu, kdy se severské země rozhodly svou výrobu přesunout na jih, protože zde byl (vzhledem k teplému počasí a úrodám) život levnější a nabízel také dostatek levných pracovních sil.

Po vyřešení problému komunikace a dopravy se produkce dále přesunula z Evropy na Dálný Východ a do Jižní Ameriky. Česká republika se však podle něj neměla tak rychle své výroby vzdát. "Leží ve středu Evropy a mohla by výrobky vysoké kvality dodávat do velkých středisek spotřeby velmi rychle v celé Evropě. Poslat boty z Pekingu nebo Šanghaje je přece mnohem nákladnější. Česká republika měla velkou výhodu ve své poloze, tradicím obuvnického průmyslu a také poměrně levné pracovní síle. Mohla tak zaměstnávat vlastní lidi déle a hledat řešení, které dobré světové firmy spatřily v tom, že zvolily partnery, kteří výrobky pod jejich značkou dokázali vyrábět s nižšími náklady.

Kamenem úrazu obuvnického průmyslu v České republice zkrátka bylo, že se nenašel pokračovatel, který by hledal řešení, co udělat, aby se co nejdéle udržela pracovní místa i způsob pokračování v tradici známé a obdivované po celém světě," dodal světoznámý švec s tím, že však nikdy neztratil víru v to, že se v České republice boty dělat budou a že je tady lidé pořád dovedou dělat.

Nikdy se nevzdávej

Od slov neměl tento odvážný muž nikdy daleko k činu. Po návratu do vlasti v roce 1990 nejenže založil nadaci, která podporuje talentované mladé lidi, ale začal také spekulovat, jak ve valašskému regionu, odkud pochází, znovu oživit rychle zapomínané tradice. Minulý rok začal ve svém opraveném roubeném domě ve Valašských Kloboukách pořádat kurzy ručního šití papučí.

"Jsem pyšný na to, že jsme v dnešní době dokázali vytvořit, i když malý, podnik na domácí obuv. Využíváme tradičního lokálního produktu - pravé ovčí kůže a v kraji s velkou nezaměstnaností vytváříme nové pracovní příležitosti. Všude tak rozdáváme radost, protože produkt, který lidem slouží a líbí se, přináší tomu, kdo jej dělá s láskou, spokojenost," uzavřel energicky ten, kdo se celý svůj život řídil heslem: Nikdy se nevzdávej. Nevzdáš-li se předem sám, neexistuje na světě žádná síla, která by tě zlomila."

Jan Pivečka (24. 10. 1919 ve Slavičíně)
Na přání otce, který ve Slavičíně na Zlínsku vlastnil továrnu na obuv, se vyučil ševcem. Po skončení druhé světové války byl zvolen předsedou Svazu Československého obuvnického průmyslu. Tomáš Baťa mladší mu nabídl místo vedoucího koželužny v Indii, pak v Africe. Spoluorganizoval vzdělávací kursy v Evropě a Severní Americe. V roce 1956 opustil firmu Baťa, převzal vedení krachujícího podniku v Hanau u Frankfurtu a vybudoval jeden z nejmodernějších závodů. Neuspěl se zavedením poromerické syntetické obuvi - v roce 1980 podnik zlikvidoval. Stal se nezávislým poradcem pro obuvnický průmysl a pracoval na různých projektech ve světě. Spolupracoval s německým Ministerstvem vzájemné spolupráce a Ministerstvem hospodářství, UNIDO (United Nations Industrial Development Organisation) a dalšími. V roce 1993 obdržel od Německého spolkového prezidenta Záslužný kříž za práci pro NSR v rozvojových zemích, v roce 1999 Ocenění Mezinárodního svazu techniků obuvnického průmyslu za zásluhy o rozvoj obuvnického průmyslu a mnoho dalších. V roce 1990 se vrátil do České republiky, aby přednášel studentům o změnách ve světovém obuvnickém průmyslu, inicioval založení Mezinárodní školy moderního obuvnictví ve Zlíně a v roce 1996 založil Nadaci Jana Pivečky, která podporuje mládež ve Zlínském kraji a zachování lidových tradic. Jan Pivečka zemřel 5.1.2004.