Setkání s nimi ovšem nemusí být o nic méně dramatické než scény z filmů Stevena Spielberga. A někdy může být i stejně osudné. Až do poloviny minulého století zaznamenávali v australských vodách záhadná úmrtí lidí koupajících se v moři. Postižený - většinou dítě, starší či nemocí oslabený člověk - se vypotácel z moře a v křečích zakrátko zemřel. Na záhadného vraždícího tvora se opakovaně pořádaly neúspěšné zátahy se sítěmi, dokud biologové nezjistili, že nejde o neznámou jedovatou rybu, ale o nepatrnou medúzu.

Horší než žralok

Vraždící australská medúza známá jako čtyřhranka Fleckerova je velká jen pár centimetrů a její nenápadný čtyřhranný klobouk je ve vodě téměř neviditelný. Za ním se však táhnou tenká a až deset metrů dlouhá lepkavá chapadla s velkým množstvím žahavých buněk. Pokud ulpí na nechráněné kůži plavce, je zle. Jed způsobuje palčivou bolest, otoky a záněty. Pokud se postižený nezačne topit už z pouhého leknutí (bolest je tak silná, že mnohé oběti se domnívaly, že na ně zaútočil žralok), pak hrozí křeče, bezvědomí a selhání srdce.

Nepříjemné je, že australská "mořská včela" má příbuzného také v evropských vodách, zejména ve Středozemním moři. Jed této čtyřhranky sice u normálně odolných jedinců nezpůsobuje smrt, i v tomto případě však může náhlá zničující bolest vést k panice, která mívá u méně zkušených plavců ty nejhorší následky. V některých letech dochází v určitých lokalitách k přemnožení těchto medúz - cestovní kanceláře a hoteliéři ovšem mají dost důvodů se s tím příliš nechlubit.

K nebezpečně pálícím medúzám evropských moří patří také talířovka vlasatá, jejíž zvon může dorůst až do dvoumetrového průměru. Zničující účinek žahavých vláken dlouhých i více než 30 metrů popsal v povídce Lví hříva Arthur C. Doyle, literární otec Sherlocka Holmese - a vůbec nepřeháněl. Tyto medúzy se mohou vyskytovat v obrovském množství, naštěstí však spíš ve studených severních mořích.

Portugalská galéra

Plavec vychutnávající mořské vlny daleko od břehu si nejdříve nevšiml ničeho zvláštního. Snad jen toho, že pár metrů od něj hnal vítr vodou něco, co vypadalo jako pomačkaný igelitový sáček. Vzápětí ucítil ochromující palčivou bolest. Ani neví, jak se dostal ke břehu. Tam zjistil, že přes nohy a záda se mu táhnou ohnivě rudé podlitiny. Bolest však neustupovala a jeho celkový stav se rychle zhoršoval od celkové nevolnosti až k dušnosti a poruchám srdeční činnosti. Teprve po několika dnech v nemocnici byl mimo nebezpečí.

Později se dozvěděl, že se patrně setkal s tvorem nazývaným portugalská galéra (měchýřovka portugalská) a rozšířeným ve všech teplých mořích včetně Středozemního. Jde o trubýše vzdáleně příbuzného medúzám, jehož žahavá vlákna se táhnou od průsvitného vaku plovoucího na hladině do vzdálenosti až 30 metrů. Na takovéto setkání lze doplatit i životem - jed žahavých buněk trubýše bývá v literatuře přirovnáván k jedu kobry.

Medúzy ovšem (stejně jako ostatní mořští tvorové) nemají políčeno na člověka. Jejich žahavá vlákna jim slouží k omračování nebo usmrcování kořisti a nahrazují tak vlastně jejich neschopnost aktivně lovit. Není bez zajímavosti, že některé ryby jsou vůči jedu odolné a žijí s určitými druhy medúz v symbióze. Například medúza kořenoústka hrbolatá poskytuje mezi svými vlákny ochranu mladým treskám. Velká většina medúz je také pro člověka neškodná. Pokud ovšem nevíme, co máme před sebou, tak se tomu raději velkým obloukem vyhneme.

Dobrou ochranou je také neoprénový oblek. Na první pohled je medúza neškodný plovoucí ornament. Některé však mohou být nebezpečné i člověku.