Mediální výzva k pěstnímu souboji mě zastihla nepřipraveného. Ne, že by mě překvapoval statečný způsob, jímž je Jiří Pomeje zvyklý řešit spory - již před lety jsem byl očitým svědkem, jak si to dokázal mužně vyřídit s dětskou porotu (= dětmi) na zlínském festivalu proto, že si dovolila neudělit pohádce Z pekla štěstí svou cenu. Ten dávný příběh je zcela autentický, nicméně jeho publikování navždy poškodilo můj vztah s Jiřím Pomejem. Ačkoliv jsem pak o něm už nikdy na jeho výslovnou žádost nepsal, recenzoval jsem jen ty lepší z jím produkovaných filmů (jen málokdy se dnes vzpomene na to, že je podepsán i pod filmy Zdravý nemocný Vlastimilený BrodskýPočetí mého mladšího bratra, které rozhodně nelze označovat jako špatné či pokleslé) a i své dvě malé zmínkyKameňáku 1 jsem zahltil smířlivými pokusy najít, co je na tom filmu dobré. Nicméně chybně jsem napsal, že "Scéna, v níž si Lubomír Lipský s Věrou Tichánkovou vyměňují zubní protézu a podle její chuti odhadují, co měl kdo k pití a zda se potom nepozvracel, je skutečně supertrapná." Teď vidím, jak jsem se tehdy mýlil! A není to jediný kousek z Kameňáku, který pasuje Jiřího Pomejeho na pravého arbitra humoru. Supertrapná jistě není ani osmdesátiletá babička, která si Kameňáku 2 vilně mne ňadra a snaží se znásilnit osmnáctileté mladíky. Naštěstí nejsem sám, kdo chybuje: na Kameňák 2 dokonce vyšla na veršovaná a jeho humor zcela nechápající recenze Neklamou mě moje oči? / Zápletka se kolem Kropáčkové točí. / Ochutnala erektivní pramen, /s penisy mladíků je ámen. / Poslední iluze teď ztrácím / a už jen vzadu tiše zvracím. Nicméně si nadále uvědomuji, že moje "kritéria etiky" jsou zjevně naprosto zmatená - zatímco stará Kropáčková mi spíš vhání slzy do očí, využívání něčího pohřbu k hystericky okázalé sebepropagaci mi připadá směšné. Koneckonců své pohrdání odkazem Heleny Růžičkové jsem dal dostatečně najevo v tomto nekrologu, otištěném před pár dny v MFDnes, že...

To, co začalo jako mírně filosofická debata na téma "použít jméno Baldýnského kolegů pro postavy imbecilní / HIV-pozitivní / neuvěřitelně srandovně fyzicky postižené je super fór, splňuje všechna kritéria etiky a Baldýnský to nechápe", se ve středu dostalo do roviny chlapské cti a mužného boje. Škoda, že jsem u toho nebyl. Ačkoliv jsem ze z titulu své práce zván na všechny projekce, zrovna s touto na mě zapomněli. A nejen to: když jsem se o ní dozvěděl a telefonicky se pár dní předem dotazoval u Pomejeho distribuční firmy, bylo mi řečeno, že projekce bude, ale ještě neví kde a že se ozvou. A nic. No, asi toho měli moc... Nicméně přesto je mi líto, že si můj vyzyvatel nenašel čas poslat mi alespoň esemesku a nechal mě, ať si o jeho výzvě přečtu v Blesku. Zatímco se internet začal plnit fotomontážemi na téma chystaného boxerského mače a můj mailbox nabídkami na pomoc jak v zápasu, tak při komponování symfonie v B dur (a výhružkou, že pan Bican už Baldachýn číst nebude), honila se mi hlavou spousta otázek.

Jak se vlastně odpovídá na neosobní výzvu v novinách? Mám si zaplatit inzerát? A jak mi Jiří Pomeje sdělí čas a místo střetu - na billboardech? Bude prodávat lístky? Jaký bude poměr sázek?

Zcela jistě v můj neprospěch - se svými osmdesáti kily a stošestašedesáti centimetry budu nastupovat proti borci, jehož váha se podle neoficiálních informací pohybuje kolem sto dvaceti kilogramů, což - jak mi vysvětlil jeden profesionální boxer, který se nabídl mě trénovat - není takový problém, jako spíš Pomejeho dva metry. "Když si při háku povyskočíš, nebudeš mít oporu," pronesl pohřebně  a na můj přímý dotaz odpověděl, že podle Pravidel amatérského boxu mezi povolenou výstroj patří trenýrky, pásek, tričko, chránič zubů, suspenzor (díky bohu), přilba, rukavice, nicméně nikoli chůdy. A na chůdách by nebyl souboj regulérní.

Překvapení!

Tatáž pravidla schválená Českou boxerskou asociací ale říkají zcela jasně i toto: "Borec smí startovat pouze v hmotnostní kategorii, odpovídající jeho hmotnosti zjištěné při oficiálním vážení.". Nevím sice, kolik přesně Jiří Pomeje váží, ale do mé kategorie - (polotěžká váha, jak jsem si právě teď ověřil za kontroly své manželky, která mi v těchto věcech skutečně nikdy nenadržuje) se zcela jistě nevejde. Nepopírám, že někdy před rokem jsem se s Jiřím Pomejem ocital ve stejné kategorii - nad 91 kilogramů, ale kdeže loňské sněhy jsou. Pravidla navíc dodávají: "Jestliže borec překročí hmotnostní limit své kategorie, může mu být povoleno boxovat, není-li překročení hmotnosti větší než jedna anglická libra (454 g), ale ať je konečný výsledek zápasu jakýkoliv, borec, který překročí hmotnost, může získat pro své družstvo jen počet bodů určený pro poražené. Za předpokladu, že jeho soupeř dodržel hmotnost a prošel v tento den lékařskou prohlídkou a dostavil se do ringu řádně ustrojen, získá body určené pro vítěze. Je-li překročení hmotnosti soutěžícího větší než jedna anglická libra (454 g), ale nepřesahuje šest anglických liber (2,7 kg), má oficiální zástupce družstva právo ho přijmout za soupeře. Zápas je považován za vítězný pro družstvo borce, který dodržel hmotnost."

Jinými slovy: pokud se Jiří Pomeje do stanovených dvou měsíců nedostane do polotěžké váhy (a já někdy v té době mimochodem plánuju další přestup - do váhy střední), stávám se kontumačním vítězem vyhlášeného zápasu. Jestli Pomeje, který mě vyzval k férovému souboji v ringu, nestihne během dvou měsíců zhubnout o několik desítek kilogramů (což je zdravotně velmi rizikové a rozhodně nemohu přijmout odpovědnost za to riziko), prohrál předem a já podle pravidel nebudu mít ani možnost přijmout ho jako svého soupeře! Jinými slovy: férový zápas, po němž Pomeje touží, není možný. Nacházíme se totiž každý ve zcela jiné kategorii.

Takže teď zbývají ty symfonie.

Hezký den!

P. S.

Ačkoliv se Pomeje zjevně snažil jen vyhnat propagaci Kameňáku do otáček, zpopularizoval hlavně Baldachýn. Za což mu společně s celou redakcí Novinek upřímně děkuji. Čtenost inkriminovaného Baldachýnu - přesně podle Troškovy-Pomejovy rovnice N = K (kdy N = návštěvnost a K = kvalita) - je tím nejpádnějším důkazem o jeho genialitě. Což mě samotného znepokojuje. Když jsem si o tom vyprávěl s oním boxerem, záhadně pronesl: "Jó, když se dá člověk na zápasy v bahně, musí počítat s tím, že si zasere zimník." Vůbec nevím, co tím myslel. Ale přivedl mě k druhému zásadnímu zjištění toho dne: že si ten time-out, o kterém s redakcí Novinek mluvím už řadu týdnů, vyberu hned.

Hezké bahno, hezký den, týden. I měsíc.