Tak rozrostlá houba ve volné přírodě je podle mykologů výjimečnou záležitostí. Hlívy navíc dorůstají největší hmotnosti hlavně na podzim a v zimě.

„Objevil jsem ji na ztrouchnivělém pařezu buku, který byl obrostlý mechem. Už zdálky upoutala moji pozornost. Nic podobného jsem nikdy neviděl,“ řekl Právu šťastný houbař Petr Čmolík.

„Něco jsem rozdal sousedům a sám si udělal dva hrnce polévky a ještě mi zbylo na pořádnou smaženici,“ dodal.

Hlíva plicní je sestrou hlívy ústřičné a dlouhou dobu byla mykology za hlívu ústřičnou považována. Hlívy jsou oblíbené hlavně proto, že rostou i v zimě a jejich plodnice jsou velké a masité. Odborníci také upozorňují na jejich léčivé účinky.

„Hlíva plicní roste na mrtvých listnáčích, na pařezech či ležících kmenech buků, lip, jeřábů, topolů, osik, vrb, dubů nebo bříz. Plodnice vytvářejí četná vějířovitá uspořádání, a tak celková mohutnost dosahuje někdy velkých rozměrů a váhy,“ uvedl předseda České mykologické společnosti Jaroslav Landa.

Podle něho je hlíva plicní houbou jedlou a vedle hlívy ústřičné se také pěstuje. Její klobouk má průměr mezi pěti a dvanácti centimetry. V mládí se vyznačuje bělavým, téměř magnoliovým odstínem, ve stáří jsou klobouky tmavě hnědé. Třeň je až osm centimetrů dlouhý a může z něho vyrůstat více klobouků.