Jako by se naše nejpopulárnější zpěvačka snažila předběhnout drby a sama odpovídá na otázky, které ani nezazněly. Na druhou stranu právě bulvární spekulace ohledně sexuální výkonnosti jejího exmanžela považuje za jeden z důvodů jejich rozchodu.  

Stále touží po lásce

"Teď jsem měla strašně krásné a vzácné období, kdy jsem vůbec s médii nekomunikovala. Musím říct, že to je jediná šance, jak přežít tlak, který je neustále vyvíjen asi na každého známějšího člověka. Po patnácti letech v branži vás věčné vysvětlování, jak se máte, co děláte, vyvracení fám a polopravd strašně otráví a odvede od podstaty, že strašně milujete své povolání."

Ačkoli tvrdí, že se jí mluvit nechce, dobrovolně jitří emoce a vrací se k některým vztahům s muži. Na zájem novinářů naříká, ale přitom jim ještě nahrává. "Když jsem si ráno pustila televizi, z první stránky novin na mě křičel titul, že Bílá už nechce lásku, ale jenom sex. Takový nesmysl si může vymyslet jedině zoufalý šéfredaktor, který chce prodat své tituly. Protože já bych proti lásce v životě neřekla ani slovo, ač si se mnou dělá, co chce."

Jak vás uspokojuje role v Excaliburu, kde jako královna Ginevra nehrajete hlavní postavu, ale akčnější jsou ti druzí?

Je pravda, že na mě byla panem Steigerwaldem napsána role čarodějnice Morgany, ale když přišel můj vysněný režisér a velká osobnost pan Morávek, řekl ne, ne, ne já to chci jinak, nechci, aby dělala Bílá to, co se od ní čeká. Chci, aby byla ženou, která miluje, touží, udělá chybu, trpí, je za všechno potrestána a jako první ze všech umře. Jsem mu za to vděčná - když jsem na zkoušce vlezla na jeviště, po několika měsících jsem někomu, i když to byla jenom hra, řekla, buď mojí láskou, a stáhlo se mi hrdlo.

Jenže milující ženu jste hrála už několikrát. Nepřipadáte si ve srovnání třeba s energickou Morganou příliš pasívní?

Jako Ginevra mám strašně omezený prostor na to, abych ztvárnila složitý vývoj postavy. Někdy musím hrát, a přitom k tomu nemám ani zpěv, ani text, jenom svůj vnitřní pocit. Hodně se to střídá. Na začátku mám mít v sobě vyrovnanost, potom spoustu lásky, pak zklamání, že ani můj král mi nevěří a shodí mě před celým náměstím. Navíc Morgana pořád odvádí pozornost diváků, takže to mám těžší, ale o to víc mě ta role lákala. Mám ráda zdi - ohnu hlavu a jdu proti nim. Baví mě přijít na jeviště a být za ženskou, protože v životě si připadám trochu jako chlap. Vždycky jsem si myslela, že budu mít lásku, která mi postaví hnízdo a pak si mě jako kytku zasadí do květináče, ale život mi ukázal, že to tak není. Nemyslím si, že bych měla smůlu, ale mám těžké povolání, které se s některými přirozenostmi nedá skloubit. Musím dát za pravdu svému tatínkovi, který mi tohle tvrdí od začátku mé kariéry. Takže jsem teď vlastně za mužského - scházím se s architekty, radím se s nimi o betonech, kanalizaci a o věcech, které by mě jako holku měly nechat chladnou.

Jeden kritik označil slova některých písniček na vaší nové desce Jampadampa za těžký kalibr. V mnoha rozhovorech s vámi jsem se ale dočetla, že toužíte spíš po harmonii.

Myslím si, že právě Gábina Osvaldová mi přímočarostí, srozumitelností, logičností a určitou tvrdostí textů umožní si harmonii v sobě vybudovat. Dovolí mi, abych vykřičela věci, které mě rozčilují a ze kterých je mi smutno. Jestli chci harmonii, tak ne v textech, to bych tady pila čajíček s medem a s mlékem a usmívala bych se jako truhlík. Všechno musí být vyvážené. Kromě toho, že se pořád culím, tak mám někdy obrovský vztek, umím praštit do stolu a zařvat, když se to nehodí. Gábina mi pomáhá, abych byla klidná.

Vaše samostatnost a sympatie k pravici k sobě pasují. Ale co smysl pro solidaritu?

Mám pocit, že jsem se narodila s velkým sociálním cítěním. Jenže když chce člověk něco dokázat, musí být tvrdý nejenom na sebe, ale i na okolí. Pokud bych se v něčem neomezovala, nedělala věci, které mě někdy strašně bolí a těžko se mi s nimi žije, tak nejsem tam, kde jsem. Od přírody to funguje tak, že když něco bolí, tak se to hojí. Podobné je to v politice. Samozřejmě je mi líto, že nejsem schopna něco změnit, že nejsem malý bůžek, který by lidem dokázal trápení usnadnit, ale vím, že jim nepomůže, když se půjde proti systému. Každý musí vědět, že musí dát svou daň a že cesta k dobrému není nikdy jednoduchá. Vždyť to přece známe i z pohádek.

Co jste cítila, když se váš oblíbenec Václav Klaus stal prezidentem?

V určitém okamžiku jsem se zachovala jako člověk tím, že jsem člověku pomohla. Od té doby mám na čele štempl benjamínka. Někdo mě zesměšňuje tím, že mě má za nesoudného fandu, který nezačne svou práci, dokud nepřijde tento pán. Současného prezidenta upřímně přeji celé naší zemi, protože je to někdo, na koho můžeme být pyšní a kdo nás povede podle svého svědomí tím směrem, kterým by se ráda vydala spousta jiných zemí, které to štěstí nemají. Nikdy mě nezklamal a nepřesvědčil o tom, že jsem tehdy ( v roce 1997 ho podpořila po tzv. sarajevském atentátu - pozn. aut.) udělala chybu. Teď nemluvím jako fanatik, ale jako člověk, který bezdůvodně nemění postoj. Nebojím se svůj názor říkat nahlas a nejsem pro tajné volby. Vím, že si tím dělám spoustu nepřátel, ale myslím si, že jsou to stejně většinou lidi, kteří mě už předtím neměli rádi a teď jenom našli hmatatelný důvod. Je to jenom jejich problém, já mám čisté svědomí.

Dlouho jste tvrdila, že jste příliš roztržitá na to, abyste zvládla autoškolu. Už rok ale máte řidičák. Jak se vám jezdí?

Už jsem byla třikrát u benzínky. Ale pořád jsem roztržitá, proto se nemůžu dostat třeba přes některé lekce v angličtině. Informací mám v hlavě moc, takže bych potřebovala vyndat paměťovou kartičku a trochu ji vymazat. Někdy mám pocit, že jsem na spoustu věcí sama, a jsem pak roztržitá i na to, abych s vámi dělala koncentrovaný rozhovor. Nečekala jste holé věty, že ne?

Takže řízení zřejmě není vaše hobby?

Ale jo, jezdím po Otvovicích a do Kralup a ještě na kraj Prahy. Dál jsem se nedostala. Myslím si, že řídím dobře, ale nikam netrefím, takže si to předtím musím namalovat, a na to teď nemám čas. Za volantem se cítím dobře. Pořád si pouštím Erika Claptona.

Četla jsem vyjádření Miroslava Plzáka, že umělkyně nemůže být nikdy v partnerství s mužem šťastná, protože pořád chce milenecký vztah, který však přirozeně vyprchá, a ona pak nedokáže najít jinou formu soužití.

Mě by strašně zajímalo, jak je možné, že byl pan Plzák tolikrát rozvedený? Jestli střídal baby, protože toužil poznávat, nebo proto, že právě on potřebuje pocit stálé zamilovanosti. Nemyslím, že by to bylo profesí, ale spíš podstatou člověka. Já potřebuju mít klid, zázemí a někoho, o koho se můžu opřít a kdo mi neryje v mé minulosti a v sebevědomí a nebere mi práci, pro kterou jsem se narodila. Narodila jsem se i pro člověka, o kterého se můžu starat, kterému jsem věrná a můžu mu dát lásku, co v sobě mám. Dokud takového nenajdu, budu sama.

Svého času jste ale tvrdila, že pokud jste v klidu a v pohodě, tak nic nového nevymyslíte.

Každý citát má proticitát, a když něco řeknu, neznamená to, že to druhý den nemůžu změnit. Taky jsem říkala, že jsem přesvědčena, že s tatínkem svého syna (podnikatelem Petrem Kratochvílem - pozn. aut.) budu žít celý život, ale bylo to jinak. On se prostě zamiloval a já jsem nemohla podniknout nic logičtějšího než udělat krok stranou.

Co vám dalo do života čtení Čtyřlístků?

Já je čtu pořád. Strašně mě to uklidňuje. Moje největší tragédie v dětství, kdy jsem si myslela, že jsem pupek světa, byla, když nám vykradli sklep se všemi Čtyřlístky. Dodnes je s bráchou sháníme, vzájemně vyměňujeme a máme z toho radost.

Jaká je vaše oblíbená postavička?

Samozřejmě se mi líbí Fifinka, která má tři mužský, co na sebe nežárlí. Každý má svoji povahu - jeden je za chytrého, druhého ochraňuje a pro třetího vaří. Kéž by se tihle tři spojili v jednoho, to by byl asi ideál. Mám štěstí, že žádný ideál nehledám, ale častokrát mě napadlo vymodelovat si svého člověka. Teď už si na to dávám pozor, protože když jsem svou představu vyslovila, vždycky se mi splnila. A to jsem bohužel na některé věci zapomněla. Ono je to tam nahoře totiž slyšet, takže člověk musí dávat strašného majzla. Takže teď jsem zticha a velmi pokorně chodím světem.