Brazilci se o tajemném indiánovi dozvěděli poprvé v roce 1996. Tehdy dřevorubci v jihozápadním brazilském státu Rondônia začali šířit historku o divokém muži, který nikdy nebyl vidět s někým jiným a dřevorubce z velké dálky sledoval a utíkal před nimi.

Vláda pak do terénu vyslala několik agentů specializujících se na izolované kmeny. Tito lidé pak našli jeden z jeho příbytků - maličké přístřeší se stříškou z palmových listů, které mělo uprostřed "podlahy" vykopanou podivnou díru. Když začali pátrat, kdo chýši postavil, zjistili, že je muž na útěku a mizí z příbytku do příbytku, ve snaze vyhnout se blížícím se dřevorubcům či agentům.

Když se k tajemnému solitérovi začaly ze všech stran blížit nepřehlédnutelné civilizační kroky v podobě dřevařského průmyslu a výstavby rančů, brazilská vláda zasáhla. Vymezila okolo něj nedotknutelnou oblast. Má úctyhodných 80 kilometrů čtverečních. Zakázán je v ní přitom nejen jakýkoliv průmysl, ale i vstup bez povolení.

Obdobný případ dopadl už v historii tragicky

Historie nabízí hned několik případů osob, které žily úplně izolovaně. Nejvíce se nynějšímu případu podobá "Osamocená žena z ostrova San Nicolas". Neznámou indiánku zahlédl tehdy lovec v roce 1853 na ostrově nedaleko kalifornského pobřeží.

Katoličtí kněží na ostrov neprodleně vyslali loď, aby ženu přivezli. Byli přesvědčeni o tom, že jako poslední přeživší ze svého kmene musela být na ostrově sama zhruba 18 let. Detaily jejího přežití se však nepodařilo nikdy pořádně zjistit. Zemřela jen týdny poté, co byla "zachráněna".

Unikátní přístup v podání Brazílie

Co dělá muže v Brazílii unikátním, není ani tak hrozba smrti posledního člena neznámého kmene, ani fakt, že o něm vláda ví. Ojedinělé je to, jak k němu přistupuje. Většinou si úřady samy určují, jak naloží s ohroženými menšími populacemi, se kterými se setkají.

Amazonský prales se postupem času mění na vypálené mýtiny.

Amazonský prales se postupem času mění na vypálené mýtiny.

FOTO: fotobanka Profimedia

Tentokrát však nebude určovat osud osamoceného indiána brazilská vláda. Je to experiment. Pokud dojde k mírumilovnému kontaktu mezi naší společností a Indiánem, bude to muset být jen a jen jeho volba. Brazílie svůj přístup nazývá: "Metoda nulového kontaktu".

Po letech tragických pokusů asimilovat lidi obývající posledních několik divokých míst naší planety do moderní civilizace, je brazilský přístup jiný. A případ indiána je test, který tuto metodu má prověřit.

Jasný vzkaz agentům: šíp do hrudi

Není známo, že by v regionu byly jakékoliv další kmeny, které by žily stejně jako on a ve svých chýších by vyhlubovaly čtvercové, dva metry hluboké díry, které nemají žádný zjevný účel. Nezdálo se tedy být pravděpodobné, že by šlo o zběha nějakého z existujících kmenů.

Luk je nejčastější zbraní indiánů, kteří ještě v oblasti přežili.

Luk je nejčastější zbraní indiánů, kteří ještě v oblasti přežili.

FOTO: fotobanka Profimedia

Nakonec ho našli. Byl nahý, stále vybavený lukem a šípem. Podle odhadů mu mohlo být něco okolo 35. Nyní se bude jeho věk už blížit padesátce. Při jednom ze setkání, kdy se navzájem tiše sledovali, indián jasně vyjádřil své stanovisko. Jednoho z mužů trefil šípem přímo do hrudníku.

Několik setkání agentům stačilo k tomu, aby vytvořili profil muže. Na jedné mýtině v džungli našli několik zbytků ruin chatrčí. Stejných, jako stavěl osamělý indián, s totožnou dírou v zemi. Bylo jich 14. Právě tam zřejmě stála indiánova vesnice, než ji srovnali se zemí po pozemcích lačnící osadníci počátkem roku 1996.

Podobné drsné srážky mezi původními obyvateli a plantážníky nebyly vůbec neobvyklé. Brazilská ústava z roku 1988 totiž dala indiánům zákonné právo ponechat si pozemky, které v historii tradičně okupovali. Osadníkům se to ale nelíbilo a začali vyhánět i doposud nekontaktované kmeny z míst.

Mizících kmenů je v oblasti hned několik

Jen několik měsíců před vystopováním osamoceného indiána navázali agenti klidný kontakt s dalšími dvěma kmeny, které žijí ve stejném regionu. Jeden z těchto kmenů, Akuntsové, má pouhých šest členů. Náčelník kmene popsal, jak zbytek jeho lidí zabila skupina lidí se zbraněmi a řetězovými pilami.

Zeleň typická pro pralesy se z velké části míst v Amazonii už zcela vypařila.

Zeleň typická pro pralesy se z velké části míst v Amazonii už zcela vypařila.

FOTO: fotobanka Profimedia

Pokud do státu Rondônia zavítáte nyní, tak vám každý z vlastníků půdy řekne, že si žádné podobné masakry nevybavuje. Nikdo se však netají hlasitě pronést své opovržení směrem k plánu chránit velké oblasti pro tak malé kmeny. Svorně tvrdí, že je absurdní chránit území o rozloze 80 kilometrů čtverečních jen kvůli klidnému životu jediného člověka. Ohání se tím, že by dobře produktivní ranče v této oblasti mohly poskytnout jídlo pro tisíce lidí.

Argumenty osadníků jsou zavádějící

Zdánlivě rozumný argument tamějších osadníků však značně vadne při přihlédnutí k faktu, že jsou v oblasti tisíce čtverečních kilometrů již vykácených mýtin, které nikdo nevyužívá. A jediný ekonomický model, ve kterém zvýšená produkce přímo závisí na zvýšeném mýcení lesů a čištění lesů, je striktně pouze ten lokální.

Otázka, kdo bude těžit z vymýcení oblasti a naopak z jejího uchránění, se tak zužuje na pouhé dvě osoby: developera nové výstavby v oblasti a osamoceného indiána. Právě tento fakt je vládním agentům velmi dobře jasný. Proto vnímají ochranu posledního kmenového člena nikoliv jako otázku ekonomickou, ale jako otázku lidských práv.