Mezi herci se říká, že divadlem se nedá uživit. Vy jste si ale na divadle postavili podnikatelskou živnost. Jak to děláte?

Divadlo je zdroj naší obživy, takže si nemůžeme dovolit být ve ztrátě. Musím říct, že je to práce, která přináší i těžké chvilky. Nic se u nás nedělá na půl, a i když je to na sto procent, v umělecké branži to ještě neznamená, že to dobře dopadne. Je to prostě takový boj. * No právě. Herci tvrdí, že si divadlo nechávají jako koníček a peníze vydělávají třeba natáčením nebo dabingem. Nedá se to srovnávat, protože jde o herce, kteří jsou v angažmá v městském nebo státním divadle, kde jsou placeni podle tabulek, anebo se nechávají najímat na představení do různých divadel, kde výše honoráře záleží i na nich. Kdežto my jsme v pozici toho, kdo práci dává. U nás jsou herci placeni za představení a čím víc hrají, tím víc si vydělají.

Myslíte, že je to na jejich výkonu poznat?

Když si práci sami vyberou, tak je asi zajímá. A musím se herců zastat - v jejich povolání se skutečně nedá švindlovat. Snad nikdy jsme se nesetkali s tím, že by někomu bylo jenom malinko špatně a muselo se kvůli němu rušit představení.

V jakém stavu byli herci schopni hrát?

Někdo hrál se zlomenou rukou a nohou, v horečkách.

Poznáte to na nich? Myslíte, že divák se chce v divadle hlavně bavit? Proč u vás převažují komedie?

Komické situace se dají najít i v antické tragédii, tak jako v životě nejsou věci černé a bílé. Hry Bohumila Hrabala přece nejsou taškařice k popukání a při Čechovových dramatech se objevuje smích skrze slzy. Vstávají mi vlasy hrůzou, když v novinách čtu pejorativní narážky, že jsme komerční divadlo. Jenže kdybychom nebyli, tak bychom hráli zadarmo na Karlově mostě. Zároveň se nepodbízíme pod hranici vkusu. Je pravda, že máme na repertoáru konverzační komedie typu Každý rok ve stejnou dobu, ale to jsou věci, u kterých si divák i zapláče. Měl by si v divadle ulevit a očistit se smíchem nebo slzami. Sama jsem nedávno probrečela dva filmy.

Sem s tím.

Doma na kazetě jsem viděla O Smidtovi a v kině Hodiny. Na druhou stranu ráda chodím k Cimrmanům, protože když večer prosměju, tak mi to nesmírně pomůže.

Dokázala byste popsat hranice vašeho vkusu?

Když čteme hru, tak nás musí něčím oslovit. Nesmí to být jenom prázdno s hrubými výrazy kvůli ničemu nebo šílený bulvár hraničící s televizními estrádami. Nepřitahují mě ani kusy, které na jevišti dovolují téměř vše, takzvaná cool dramatika. Mezi těmito mantinely je přece celý svět.

Pořád platí, že repertoár vybírá váš manžel?

Pořád platí, že dobrých her je málo, pořád hledáme. Tak jako já mám svůj svět nahoře v kanceláři, tak Karel je dole na jevišti a v umělecké složce má právo veta.

Nabízejí vám své hry neznámí začínající autoři?

Stává se to, ale zatím se bohužel nenašla hra, která by byla pro nás vhodná. Některé jsem ani nedočetla do konce. Ale líbilo by se mi uvést českého autora ve světové premiéře. Jednou za rok u nás v divadle probíhá soutěž studentů gymnázií s názvem Jsem lepší než Švejk, kdy na jevišti předvádějí vlastní texty. Třeba se podaří, že z té líhně nějaký talent zazáří. Jenže takových spisovatelů, jako je Petr Zelenka, který napsal Příběhy obyčejného šílenství ( uváděné v Dejvickém divadle - pozn. aut.), po Praze moc neběhá.

Sazíte spíš na osvědčené kusy?

Teď je před námi krásná práce. Pustili jsme se do muzikálu Cikáni jdou do nebe, který upravujeme pro naše divadlo. Vlastně to nebude klasický muzikál, ale balada o vášnivé sebezničující lásce a věčné lidské touze po svobodě s nádhernými romskými písněmi a tanci. Podařilo se nám sestavit tým z osobností, kterých si vážíme a které nás inspirují. Ida Kelarová a Petr Malásek mají na starosti hudební nastudování, režie a choreografie se ujímá Radek Balaš. Konkurzy absolvovalo přes čtyřicet lidí, vybrali jsme třináct, většinou neznámých, ale velmi talentovaných mladých herců a hereček. Současně s premiérou, kterou plánujeme na 15. dubna 2004, vyjde i CD s písničkami z představení.

Jak se vás dotkne reforma veřejných financí?

Jako každého občana České republiky, který platí daně.

Co by vás dokázalo vyhnat do ulic?

Nejsem revolucionář a od roku 1989 jsem na náměstí nezvonila. Ale myslím si, že ve svobodném demokratickém státě je i tohle prostředek, jak se domoci svých práv. Já nechodím ani na velké večírky, premiéry nebo módní přehlídky, kde je hodně lidí.

Co jste se v pozici manažerky naučila?

Myslím si, že mám předpoklady pro dobrou komunikaci s lidmi. Když se chovám sympaticky a chci s ostatními bez problémů vycházet, ještě to neznamená, že mám vyhráno. Musela jsem se naučit být zásadovější a umět razantněji říkat ne. Snažila jsem se využít ženskou intuici, ale plnit své sny jsem se učila po boku svého manžela, protože pro něj není nic za čím si stojí, co by se nedalo realizovat. Že budeme mít v centru města tak krásné divadlo, kde budeme hrát, co chceme, tomu jsem zpočátku ani nevěřila.

Jak jste se vypořádali se svou účetní a rodinnou přítelkyní, která vám před třemi lety zpronevěřila pět miliónů?

Nahlásili jsme to jako trestný čin a v celé kauze jsme figurovali pouze jako svědci a poškození. Je to hrozná zkušenost, když vás kamarádka takhle podvede.

Jak to změnilo atmosféru v divadle?

Všichni jsme byli zdrceni, ale po třech letech jsme se s tím už vyrovnali. Jenom média to rozebírají až teď, když proběhl soud. Jakmile se vám něco takového přihodí - stačí, když vám někdo ukradne na zastávce mobil - tak už si dáváte víc pozor. Ale věřím, že po světě neběhají jenom kriminální živly.

Co si teď víc hlídáte?

Ona zneužila všeho možného a já nemám kolem sebe ráda atmosféru nedůvěry. Jaké máme ponaučení? S lidmi, kteří nejsou naladěni na stejnou notu jako my, mají vlastnosti, které nejsou do kolektivu jako závist, nepřejícnost a ublížení, se musíme rozloučit. Koneckonců každý má možnost otevřít si třeba obchod a podnikat. Ale pokud budu někde zaměstnán, musím se snažit dýchat tamní atmosféru.

Manžel vám nepomohl splnit jeden sen, mít konečně dceru, protože před necelými třemi lety se vám narodil už třetí syn. Dokážete si to jako člověk zabývající se například účinky bylinek vysvětlit?

Takový sen bych si nikdy nedovolila ani vyslovit, ale ve skrytu duše jsem si přála mít doma taky mašličky. Chtěla jsem holku, ale teď jsem šťastná, že mám kluka, a to třikrát podtrhuju. Sestra ( německá herečka a režisérka Dana - pozn. aut.) má tři holky, tak s nimi si to užiju.

Jak?

Rozmazluju je. U mě mají k dispozici to, co doma v Mnichově běžně nevyzkoušejí - taštičku s líčidly, lak na nehty a oblečení pro dámy. Vědí, že se nafintíme a jdeme večer do divadla nebo se někam posadit.

Čím rozmazlujete svoje kluky?

Asi láskou a doufám, že se mi to jednou vrátí.

Přišla jste za ty roky mezi muži na něco dobrého z jejich povahy, co u žen nenajdete?

Je to asi tak, že muži si mezi sebou nepovídají drby, většinou nejsou hádaví, nedělají zbytečné dusno, mají sportovního ducha a smysl pro fair play. Leckdy jsou schopni se kousnout do rtu a něco nekomentovat.

Bude vás příroda, do jejíž blízkosti jste se odstěhovali, inspirovat k pohybu?

Nikdy doma dlouho nevydržíme a vyrážíme do přírody. K tomu je dobrý pes a cíl, kde se dá dobře najíst. Dědeček byl lesák - přivedl mě na ryby, měl zahradu a rozuměl rostlinám. Teď jsem šťastná, když se ráno probudím a můžu si to užít. Sedím venku a jediná hudba jsou stromy a ptáci.

Chodíte jako turista spíš do dálky nebo do výšky?

Kdysi jsem s jednou skupinou prošla Transylvánské Alpy, ale pak jsem se zařekla, že už nikdy více. Při sestupu dolů s dvacetikilovou krosnou na zádech jsem zjistila, že moje kolena na to nemají.

Jaké jsou nevýhody života na venkově?

Zjišťuju, že jsem moc spokojená, a nevadí mi ani dojíždění. Na auto jsem odkázaná už od dob, kdy jsem do noci hlásila v televizi, navíc při řízení relaxuju, pustím si rádio a soustředím se na úplně jiné věci. I pro Karla jezdívám na otočku po představení.

Bojíte se jako řidička bodového systému?

Bude to znít divně, ale já jsem dost ukázněný řidič, který dokonce nadává těm, co překračují pravidla. U kamarádky v Seville jsem letos zjistila, že ohniví Španělé jezdí oproti nám mnohem ohleduplněji. Mám tři děti a chci, aby přežily. Děsí mě, když se někdo před jízdou napije nebo na dálnici předjíždí zprava.

Umíte si i zanadávat a ventilovat tak negativní emoce?

Taky mi nějaké slovo ujede, až jsem sama leckdy překvapená.