Velmi vzdálený svět obíhající Saturn je jen těsně druhým největším měsícem ve Sluneční soustavě, je dokonce větší než planeta Merkur a nechybí mu moc do velikosti Marsu. Je to svět velmi bizardní, s hustou atmosférou. Tak hustou, že tlak na povrchu je o polovinu vyšší než tlak na povrchu zemském. Kvůli velké vzdálenosti od Slunce je zde i v poledne tolik světla jako při soumraku na Zemi. Tomu odpovídá i nízká teplota -180 C. Při této teplotě je veškerá voda zmrzlá. Její roli v atmosféře zaujímá nejjednodušší organická sloučenina, metan. Metan zde vytváří oblačnost a zřejmě i prší na povrch měsíce.

Měsíc Titan, která má průměr 5150 km, obíhá ve vzdálenosti 1,22 miliónů kilometrů od mateřské planety. Objevil jej v roce 1655 holandský astronom Christian Huygens. Dlouhou dobu byl považován za největší měsíc ve Sluneční soustavě. Pak se ale zjistilo, že má atmosféru. Její tloušťka je natolik velká, že to stačilo k tomu, aby jej v poloměru pevného povrchu překonal Jupiterův měsíc Ganymed.

Většina našich poznatků o tomto měsíci dosud pocházela z blízkého průletu sondy Voyager v roce 1980. Voyager 1 tehdy prolétl ve vzdálenosti jen 4000 km od povrchu Titanu. Během několika minut se vědci dozvěděli o měsíci více než za předchozí tři století. I tak byly ovšem znalosti neuspokojivě nekompletní. Ani kamera sondy totiž nedokázala proniknout skrz hustou, neprůhlednou atmosféru Titanu. Na snímcích byly viditelné pouze mírné variace v barvě severní a jižní polokoule.

Pro pozemské dalekohledy byl Titan velmi dlouhou dobu nepříliš dosažitelným cílem. Až teprve v posledních letech, s rozvojem pozorovacích technik, se daří i na obrovskou vzdálenost 1,3 miliardy kilometrů zjistit o tomto zvláštním světě více. Nejdříve to byl samozřejmě Hubbleův kosmický dalekohled, který nahlédl pod "pokličku" tajemství tohoto měsíce. V infračerveném oboru elektromagnetického spektra není totiž atmosféra tak neprůhledná jako v oboru viditelného záření. Nedávno se měsíc stal vícekrát cílem i pozemských dalekohledů jako jsou 10m Keck II a 8m Gemini North, oba na vrcholu havajské sopky Mauna Kea. Tyto dalekohledy využívají systému adaptivní optiky, který dokáže korigovat zkreslení vzniklé průchodem světla zemskou atmosférou.

Atmosféra Titanu je tvořena převážně dusíkem, podobně jako je tomu v případě naší planety. Kyslík se ovšem nevyskytuje. Mezi další zde přítomné plyny patří argon či metan. Kromě toho tu jsou i další sloučeniny jako etan či oxid uhličitý. Organické sloučeniny vznikají působením slunečních paprsků právě na metan, který dominuje v horních vrstvách atmosféry. V mnoha směrech atmosféra Titanu připomíná atmosféru Země v její dávné minulosti. Nabízí se tedy jako unikátní laboratoř, ve které je možno studovat podmínky, jež nakonec vedly ke vzniku života na naší planetě.

Díky adaptivní optice jsou velké dalekohledy schopny zjistit na tak obrovskou vzdálenost útvary o velikosti 300 km. A proto dokázaly odhalit přítomnost jasných mraků v blízkosti jižního pólu měsíce. Jeden rok na Titanu trvá 30 let pozemských a na jižní polokouli nyní panuje více než šestileté léto. A právě díky "letním" podmínkám se zde formuje oblačnost podobná letní bouřkové oblačnosti na Zemi. Na rozdíl od naší planety je ovšem tvořena metanem. Vůbec poprvé tak pozorujeme ve Sluneční soustavě proces podobný koloběhu vody na Zemi. Oblačnost na Titanu je přesto vzácná, obvykle pokrývá jen jedno procento celého měsíce. Pro srovnání na Zemi je to 50%. Srážky jsou proto zřejmě rozptýlené, ale mohou být přesto intenzivní.

Kromě oblaků nad jižním pólem odhalily snímky Keckova dalekohledu i jasnou oblast rozměrů kontinentu, která může být velkou ledovou vysočinou na povrchu tohoto měsíce. Je obklopená tmavými oblastmi, což by naopak mohla být moře etanu či dehtem pokryté nížiny.

Na objasnění řady tajemství Titanu nemusíme čekat dlouho. Už příští rok totiž k Saturnu dorazí kosmická sonda Cassini. Společný projekt americké NASA a evropské ESA odstartoval ze Země v roce 1997. Jeho cílem je několikaletý průzkum jak Saturnu tak i jeho rozsáhlého systému měsíců mezi nimiž bude samozřejmě Titan na prvním místě. A co více, v listopadu 2004 se od mateřské sondy oddělí modul pojmenovaný po objeviteli měsíce. Po 22 dnech samostatného letu vstoupí do jeho atmosféry, začne brzdit a po dobu 2 - 2,5 hodiny bude šestice přístrojů na palubě měřit chemické složení atmosféry, povětrnostní podmínky, studovat oblačnost a povrch. Pokud Huygens přežije přistání, měl by pracovat i nadále a poskytovat další data dokud nevyčerpá veškerou energii či se mateřská sonda nevzdálí mimo dosah antény.

Svět, který tolik připomíná naší vlastní planetu z doby před 4 miliardami let, si takovou pozornost jistě zaslouží.