Právě tmavé skvrny na povrchu Slunce jsou symptomem horečnaté magnetické aktivity v jeho nitru. Podle geofyzika Ilji Usoskina, který spolupracoval s vědeckými týmy z univerzity ve finském Oulu a z Institutu Maxe Plancka v německém Katlenburgu, byl na Slunci výskyt skvrn v období od roku 1940 mnohem častější než za předchozích 1150 let.

Pozorování slunečních skvrn

Sluneční skvrny jsou předmětem pozorování od počátku 17. století, kdy byly vynalezeny vesmírné dalekohledy. Usoskinův tým však použil fyzikální model ke spočtení ještě starších výskytů slunečních skvrn podle úrovní radioaktivních izotopů zachovaných v ledových krustách Grónska a Antarktidy.

Ledovce totiž poskytují záznamy o koncentraci izotopu berylia-10 v atmosféře, který vzniká působením nabitých vesmírných částic. Tento izotop se vyskytuje v menších koncentracích v dobách, kdy je aktivita magnetického pole samotného Slunce zvýšená, a Země je tak před částicemi z ostatního vesmíru lépe chráněna.