V novém Tarantinově filmu Kill Bill je jediná postava, která mi připadala dost cool - malá Japonka ve školní uniformě s koulí na řetězu a zálibou ve vyvrhávání milenců. Jmenuje se Gogo.

Na české premiéře filmu Kill Bill byla Gogo Bára Štěpánová ve školní uniformě a mečem v ruce...  Takže tento Baldachýn nutně musíme otevřít malým kvízem:

Americký Kill Bill: Český Kill Bill - najdi deset rozdílů

/nápověda: za tou první Gogo není žádné logo/

Bože, vždycky jsem si přál, aby Baldachýn měl svou společenskou rubriku! A teď už k vážné práci.

HLASUJTE PRO SÝR!

Mimochodem: Baldachýn míval spoustu rubrik... vzpomene si ještě někdo z vás na druhdy populární "Co bych si přál k Ježíšku"? (Irák! Mami, kup mi Irák! Zatím je v dražbě jen za devět devadesát a ten popis zní báječně: "Režimuprostá, kompletně zdemolovaná a připravená k rekonstrukci. Tato země jde do dražby, neboť si zkrátka nemůžu dovolit platit vysoké daně, abych podpořil 80-90 miliard, které bude stát její rekonstrukce... BONUS: Obyvatelé součástí dodávky. Jen seriózní nabídky.").

Jenže doby, kdy Baldachýn doufal, že mu někdo něco koupí k Ježíšku, jsou ty tam. Ano, procházím deziluzí. Přemýšlím, zda změna nálady v prvních podzimních dnech nějak souvisí s tím, že jsme před několika desítkami tisíc let měli uposlechnout příkazu přírody, otráveně zalézt do jeskyň a proklimbat zimu. Leč čím dál je mi jasnější, že začínám pykat za chybný výběr povolání. Stal jsem se novinářem z touhy po dobrodružství. Jenže spletl jsem se - když se tak ohlížím zpět, mým nejdramatičtějším zážitkem byl soud s Miloslavem Šimkem (ten Říšský sněm jsem popřel). No i když možná ta příhoda s Vladimírem Špidlou, dvěma velkými pórky, rotopedem a portrétem Klause byla dobrodružnější. Nebo ten rozhovor s Bárou Štěpánovou? V každém případě jsem si představoval, že budu trávit život něčím méně suchopárným, dramatičtějším a dynamičtějším, než jsou občasné rozhovory s hollywoodskými celebritami a hledáním podprahových sdělení ve známých filmech...

(no, jak na to koukám - radši si to zvětšete)

Včera jsem se zapřísáhl, že o tom ještě nebudu psát. Ale zjistil jsem, že vysílání podprahových signálů na obrazovce České televize je už na internetu zveřejněnou kauzou, takže vás s tímto okouzlujícím a zavrženíhodným příběhem mohu seznámit. Ty informace byly ukryty někde mezi licencí pro rádio Faktor a stížností Novy na Pavla Dostála. A upřímně řečeno: je mi líto, že o tom nevím víc. Zdá se totiž, že za čtyřicet let starou podprahovou zprávou, již nevědomky odvysílala Česká televize (díky čemuž by jí mohla hrozit desetimiliónová pokuta či dokonce ztráta licence), se skrývá nějaké velké drama. Zmíněná podprahová informace totiž zní "HLASUJTE PRO MÍR" a je ukryta v seriálu "Pane, pojďte si hrát", v díle "Jak jeli k vodě" (přibližně někde okolo scény "Já budu mašinka a vy vagóny!"). Vážně.

Sotva ČT 19. srpna 2003 ve 14:30 odvysílala část "Jak jeli k vodě" slavného seriálu "Pane, pojďte si hrát" (tady je o něm v archívu Googlu moc roztomilý článek Petra Marka), dorazila do úřadu RRTV stížnost brněnského sociologa Jaromíra Volka na "podezření na zařazení podprahového sdělení". Volek o tom - zdá se - ví už mnoho let. Na internetu si můžete přečíst přepis jeho rozhovoru v Rádiu Strahov, v němž uvádí: "Jeden z posluchačů, který si půjčil v jedné brněnské půjčovně slavné večerníčky pro děti od pana Pojara, Pane, pojďte si hrát, tak identifikoval v těchto večerníčcích skutečně čistě subliminálně zakompované sdělení, v jedné té sekvenci je poměrně jednoznačně, v té chvíli, když si to rozfázujete, tak je tam rozložené sdělení HLASUJTE PRO MÍR. Je to natočeno někdy v roce 1965 nebo 1967, zatím se nám nepodařilo zjistit, proč to tam je, jakým způsobem se to tam dostalo, ale tam se jedná skutečně o subliminál, protože to není rozkódovatelné bez toho abyste si ten obraz rozložili. Tam není vidět absolutně nic, v případě, že si to pustíte běžně."

Celá tahle neuvěřitelná příhoda má několik zajímavých souvislostí. První: tenhle zmučený podprahový výkřik je v jednom z nejoblíbenějších českých dětských seriálů ukryt už čtyřicet let. Je na všech kazetách, na všech DVD, na všech filmových kopiích. Viděli jsme ho všichni. Což, doufejme, vyvolá nějaký zásadní vědecký průzkum kladoucí do kontextu hlasování poslanců o válce v Iráku s faktem, jak často měli v dětství zakázanou televizi.

Ale ta druhá je ještě zajímavější: JAK SE TAM PROBOHA DOSTAL? Břetislav Pojar o ničem neví a byl tímto faktem překvapen stejně jako většina ostatních, výtvarníka a soudně uznaného spolurežiséra Miroslava Štěpánka se mi večer narychlo sehnat nepodařilo a navíc je nepravděpodobné, že by sami tvůrci prznili svůj film něčím takovým. Má fantazie okamžitě vyprodukovala mnoho scénářů od noční invaze agentů StB k uloženému internegativu pár hodin před výrobou distribučních kopií až k osamělému bojovníku za mír v barrandovských laboratořích, který se rozhodl vyslat holubici míru celému světu. Nicméně, přestože na Volkovi stížnost Rada zareagovala tak, že "vedla k věci samé i obecně k jevu rozpravu, poté k ní nepřijala žádné usnesení", možná by stálo za prozkoumat i další pohádky.

Celá tahle situace má totiž v sobě zvláštní naději. Co když zjistíme, že všechny naše problémy jsou způsobeny tím, že nás v dětství masírovali podprahovými příkazy?

Bylo by tak hezké moci se na to vymluvit!

 

Hezký den!

P. S.

Mimochodem - Američani o nebezpečnosti medvědů od Kolína už dávno vědí: podívejte se, jaké hodnocení dle serveru MainSeek.Com přidělila inkriminovaném dílu "Jak jeli k vodě" Motion Picture Association: "Mládeži nepřístupno pro vulgární jazyk, drogovou tématiku a střídmou nahotu". No páni...

P. S. P. S.

Už pár hodin po otištění Baldachýnu zde máte digitální záznam blasfémie!