Od doby, co se před téměř deseti lety vytratil ze šoubyznysu, totiž spoustě lidem vrtá hlavou, čím se vlastně živí. Když se ale do něj začali strefovat i lidé z branže, které, jak tvrdí, pomalu ani nezná, už mu to začalo trochu vadit.

"Takovým pseudoumělcům asi bylo divné, proč se o mě píše, když podle nich nic nedělám. Vyhodnotil jsem to tak, že závidí. Jsou to amarounové hvězdičky, které chtějí všude být," stěžuje si Sagvan. "Na druhou stranu jsem nenatočil jenom Kamaráda do deště. Hrál jsem i v seriálech a inscenacích. Jenomže nebyly tak úspěšné. Taky jsem režíroval videoklipy, ale to už nikdo asi neviděl," dodává.

Večírky jsou jenom klišé

Když se stáhl do ústraní, odmítal nabídky do televize, uvádět různé pořady nebo moderovat akce. Stejně tak nechtěl dávat rozhovory pro média. "Jenomže asi jsem pro novináře zajímavý, tak si na mě stejně vždycky něco našli," směje se. Bulvár o něm nepsal nic jiného, než že vymetá večírky a balí holky. "Kolikrát se stalo, že máma, která žije v Itálii, přijela, a když si to přečetla, koukala jako blázen." Ve skutečnosti rok a půl se na žádné párty ani neukázal. Když mu domů chodily pozvánky, raději dal přednost sportování nebo se sešel s kamarády na pivo.

"Večírky jsou u nás jenom takové klišé. Všichni říkají: Po nás jdou novináři, nemůžeme se nikam schovat! To je ale nesmysl. Když člověk chce, tak to jde. Nejsme v Hollywoodu."

Muzika a kšeft

Sagvan si horečku ze slávy prožil ještě coby student konzervatoře, když se díky filmu Jaroslava Soukupa Vítr v kapse téměř přes noc stal hvězdou. O pár let později si s Lukášem Vaculíkem zahráli nerozlučné přátele v Kamarádovi do deště, natočil tři desky, ale pak se z uměleckého světa vytratil. "Měl jsem jiné plány a zdálo se mi, že uměním stejně nevydělám žádné peníze. V té době nebyly finance na filmy a mě nebavilo koncertovat po vesnicích a diskotékách," vzpomíná idol dívčích srdcí. Jak říká, už tehdy mu hraní na slávu a šoubyznys přišlo legrační.

A co je na umělecké branži tak směšného? "To, co jsem poznal už dávno. Že producenti a manažeři tady nefungujou tak, jak by měli." Podle něj by měl producent celý projekt zaplatit. "Ale zatím to je tak, že oni akorát peníze z někoho tahají." Manažery zase hodnotí tak, že jsou úplně k ničemu. Ti schopní prý stejně dělají ještě něco jiného, "protože v českém šoubyznysu se peníze vydělat nedají. Výnos z prodaných desek není na zbohatnutí. Jsme malá země a navíc existujou vypalovačky. A když někdo prodá deset tisíc nosičů, je to úspěch jako blázen. Jenže zisk je pár korun a nezbude ani na manažera. A když je někdo takový polozpěvák, jezdí na kšefty za deset až patnáct tisíc, a jestli si manažer bere deset procent, tak kolik to je?"

Ženy největším koníčkem

Pokud jde o ženy, pověst lovce dívčích srdcí v sobě Sagvan stále nezapře. "Doufám, že mi ženy jako koníček zůstanou navždycky," šibalsky se usmívá a s nevinným výrazem ve tváři tvrdí, že nechápe, proč se na něj slečny tolik lepí. Sám prý první impulsy k seznámení dává málokdy a kolikrát neví, co má neznámé dívce říkat. "Spousta mých kamarádů má svoje triky, ale já ne," tvrdí.

Když se Sagvanovi přeci jenom nějaká líbí, na rovinu jí řekne, co od něj může čekat. "Že jsem to nejhorší, co v životě potkala, ale zároveň to nejlepší." Tím nejhorším má na mysli to, že nikomu neslibuje věrnost, svatbu, ani dlouhodobý vztah. "A taky je upozorním, že nebudou jediné na světě." A co naopak na sobě považuje ve vztahu za to nejlepší? "Jsem milej, hodnej, romantickej a mám velké srdce."

Láska a Simona

Životní lásku nemá Jenže známosti u něho nemají dlouhé trvání. Na čem to vždycky krachne? "Asi u mě pokaždé zvítězí svoboda, která je pro mě nejdůležitější," zamýšlí se. Snad nejvážnější vztah, o kterém se psalo, měl s modelkou Simonou Krainovou, s níž žil tři roky. Ale za tvrzení, že byla jeho největší životní láskou, staví otazník. "Kdo říkal, že jsem ji miloval? Třeba to nebyla ta pravá... Někteří lidé jsou spolu celý život, mají děti a taky se nemilují." Vzápětí ale dodává, že Simonu stále zbožňuje a jsou nejlepšími kamarády. Na nedávnou svatbu s Bořkem Slezáčkem ho ale nepozvala. "Chápal jsem to. Vysvětlil jsem si to tak, že má jiného partnera a asi by to nebylo vhodné."

Na otázku, jestli vůbec někoho miloval, se jenom usměje a odpoví: "Říká se, že za život to jde jenom dvakrát nebo třikrát. Třeba už jsem si to vybral." Poprvé ztratil srdce, když mu by ly čtyři roky. Zamiloval se do jedné kamarádky na pískovišti. Podruhé ve třinácti, ale skončilo to pouze platonickou láskou. "Nechtěla mě." Naposledy ztratil hlavu na konzervatoři. Čtyři roky chodil se slečnou, která byla o osm let starší než on. " Nebyla moc chytrá a já to věděl. Ale byla ukrutně ženská a na první pohled z ní vyzařovalo něco fascinujícího. Byla asi mojí největší láskou."

Musím si srovnat život

I když je podle někoho možná proutník, tvrdí, že jednou by se chtěl usadit a mít děti. "Ale nejprve si musím srovnat život," přiznává s tím, že především by chtěl ještě víc zkrotit svůj temperament. Už jako dítě měl se svou živou povahou problémy. Ve škole nevydržel být v klidu ani jednu vyučovací hodinu. Dokonce měl několikrát na vysvědčení dvojku z chování. "Učitelky si se mnou neuměly poradit, tak mě chtěly dát do zvláštní školy," vypráví. Tehdy mu ale pomohla psycholožka, která řekla, že je úplně normální, jenom trochu živější. Dokonce mu u třídní učitelky vymohla, že se mohl během hodiny kdykoli projít po chodbě.

Teď, jak tvrdí, už dokáže temperament trochu ovládat rozumem. "Musel jsem se to naučit. Když mě lidi v osmnácti začali po prvním filmu na ulicích poznávat, automaticky jsem vnímal, že se už nemůžu chovat tak, jak jsem se do té doby choval. Už jsem přestal být anonymní, a kdybych chtěl někomu dát přes hubu, nešlo to." Proto jakmile se do něj někdo začne navážet, raději se brání slovně. "Argumenty jsou lepší než facka. A když se někdo chová jako blbec, jenom se usmívám a nic neříkám." Když je řeč o jeho povaze, na otázku, po kom je, rychle v žertu odpoví: "Doufám, že ne po mamince! I když ona je taky takový čert."

Nejsem dítě

Tvrdí, že s maminkou přichází často do konfliktu, protože se mu nelíbí, že ho pořád považuje za dítě a radí mu, co má dělat. "Ale to asi každá matka. Jediná naše výhoda je, že žije v Itálii, ale stejně ji miluju." Před pár měsíci si ale řekl, že už se s maminkou nikdy hádat nechce. Umřela mu totiž babička, která pro něho znamenala nejvíc na světě. "Od té doby jsem si řekl, že se s mámou už nebudu přít, protože babce by se to nelíbilo." "Po filmu Vítr v kapse (vlevo) jsem přestal být anonymní a kdybych chtěl někomu dát přes hubu, už by to nešlo," tvrdí Tofi.