Článek
Na křižovatku rušné ulice Hagibagan na severu Kalkaty si poprvé stoupla, když jí bylo 16 let, a od té doby se jí podařilo ušetřit kolem 30 000 rupií (10 430 korun). Sestra Aša říká, že Lakšmí utrácela velmi opatrně a co nepotřebovala, ukládala v podobě drobných, jež ostražitě střežila v kovových kbelících přikrytých pytli.
První z nich tam padly už v roce 1961, takže logicky mnohé z peněz dnes neplatí, ale mluvčí indické centrální banky Šantanu Neogi řekl, že banka přijme všechny, protože chudé je třeba podporovat.
Lakšmí bankéřům řekla, že si šetřila na dobu, až bude na žebrání moc stará. K tomu, aby peníze svěřila bance, ji přiměla policie, protože hrozilo, že někdo celoživotní úspory ženě v její domovské chudinské čtvrti ukradne.
Bankovní úředníci prý ještě Lakšmíino jmění nedopočítali, takže nemohou přesně říci, kolik vlastně bude na kontě mít. Jakmile bude účet otevřen, hodlají majitelce odborníci poradit, jak nejlépe s penězi naložit.
Podle BBC paní Dásová zřejmě neví o jiné možnosti zúročení svého majetku. Staré indické mince se totiž pašují do Bangladéše, kde je roztaví a vyrobí z nich břitvy, jež se pak dají zpětně prodat za sedminásobek původní hodnoty mincí. Tato praktika vytvořila ve východní Indii akutní nedostatek drobných peněz, kvůli němuž vládní mincovny musely zredukovat množství kovu používaného k ražbě nových mincí.