Se svými problémy se budoucí královna svěřila švédské novinářce Alici Bahové, a ta s pomocí ředitelky dvorní služby Elisabeth Tarra-Wahlbergové všechno popsala v knize Victorie, Victorie! "Nejtěžší to bylo ve škole, když zjistili, že jsem dyslektička. Všichni spolužáci se rychle naučili číst a psát, jen já ne," vypráví Victorie. "Najednou jsem se cítila jiná, frustrovalo mě to. Od té doby mám stále strach z neúspěchu," dodává.

Než přišla do školy, měla ale spíš šťastné dětství. Matku a otce sice prý děti moc neviděly, ale měly štěstí na vynikající guvernantky. Devět prvních let se u nich střídaly dvě. "Vyrůstala jsem mezi dospělými a i teď se mezi nimi cítím dobře," říká Victorie. Kamarádky stejného věku se jí někdy zdály příliš dětské. "Být doma, na zámku Drottningholm, s dospělými, kteří tam pracovali, mi dávalo víc než hry s kamarády, i když i s nimi jsem se bavila," vzpomíná Victorie a dodává, že raději pekla koláče s kuchařem, aranžovala květiny se zahradníkem nebo pomáhala v truhlárně.

Vzorem jsou jí rodiče

Jejím vzorem byli rodiče. Otec Carl XVI. Gustav (56) nastoupil na švédský trůn v roce 1973. Necelý rok předtím na Olympijských hrách v Mnichově poznal Victoriinu matku. Jmenovala se tehdy Silvie Sommerlathová, byla o dva a půl roku starší a pracovala jako tlumočnice a hosteska olympijského výboru. Pocházela z rodiny německého obchodníka a podnikatele Walthera Sommerlatha a její matka Alicia byla Brazilka.

Na roli královny si Silvie musela počkat až do roku 1976, kdy v březnu bylo oznámeno její zasnoubení s Carlem Gustavem a v červnu toho roku bylo jejich sňatku požehnáno ve stockholmské katedrále. Kromě rodičů si princezna velmi vážila dánské královny Ingrid. "Byla mým ideálem: rozumná, inteligentní, vzdělaná a zkušená. Doufám, že až se stanu královnou, budu stejně rozumná a budu stát oběma nohama na zemi," říká Victorie.

Ve škole se prý cítila jako jiní. Jediný rozdíl byl, že jako dyslektička se musela déle učit. "Tehdy se dyslexie ještě neuměla tak dobře léčit jako dnes. Ale byla jsem u mnoha specialistů a nakonec mi pomohli," vysvětluje. Přesto přiznává, že měla mnohokrát chuť všeho nechat: "Měla jsem dojem, že nejsem dost nadaná, že jsem hloupá. Řekli mi, že za to nemohu, ale to mě neuklidnilo. Byla jsem pak podrážděná, měla jsem na sebe zlost."

Jak s tímto handicapem žije teď? "Je to stálý boj. Už v lyceu jsem každé ráno cvičila půl hodiny psaní. Když mám číst text, musím na to mít svůj čas, ale nikdy to nevzdávám. Snažím se vzdělávat jinak, v diskusích, na stážích a tak dále," vysvětluje budoucí královna, která právě nyní absolvuje půlroční stáž na švédské ambasádě v Paříži.

Role princezny je dost únavná

S vědomím, že je princezna, vyrůstala od počátku. "Vždycky jsem věděla, že mí kamarádi nebydlí v palácích, ale nikdy mi to nepřišlo zvláštní. Nestarala jsem se o to," říká. Princezna a následnice trůnu podle ní nemůže žít jako ostatní. "Musím neustále vážit, co dělám, zda se jako princezna mám právo chovat tak či onak: jít na koncert, do divadla, nakupovat," svěřuje se. "A musím být lepší," dodává. Její sourozence Carla Philipa a Madeleine podle ní nevychovávali tak přísně. Ji zkrátka od začátku připravují na její budoucí roli.

Oficiálně začala být princeznou v patnácti, kdy začala doprovázet rodiče na cestách. "Možná se to zdá zvláštní, ale... bez legrace... hrát princeznu je únavné. Musíte být od rána do večera soustředění, poslouchat, účastnit se, všechno kontrolovat. Svět má oči upřené na vás, nemáte právo na omyl," přiznává Victorie.

Dosud největší zkouškou prošla na konci puberty. Hledala se. "Byl to propad. Měla jsem hrozný strach. Nenáviděla jsem se, jak vypadám. Měla jsem pocit, že můj život něco kontroluje," vzpomíná si. Přestala jíst. Při léčení ji naučili, že jediný způsob, jak přežít, i přežít strach, je soustředit se na kontrolu jídla. Pak ji poslali na stáž do USA.

"Tam jsem se naučila slepit různé ztracené střípky sebe samé a začít se cítit princeznou. Naučila jsem se znát, definovat své pocity, víc poslouchám své vlastní signály, dokážu pojmenovat, co cítím. Jsem ráda, že k té krizi došlo tak brzy v mém životě. Něco to stálo a já za to zaplatila. Teď se ale cítím dobře a mohu pomáhat ostatním," zdůrazňuje budoucí švédská královna.