Dneska mi je přesně třicet jedna let. Poslední týdny věku, kdy jsem si ještě mohl věřit ("Nevěř nikomu, komu je přes třicet!") jsem strávil hledáním dvacet let staré loutky, která mi zpříjemňovala dětství. A dneska - místo oslavy - o tom dokonce píšu, aby si o mém bláznovství mohli přečíst i ostatní. Pátrání po Mufovi jsem si původně vymyslel proto, abych ho pak mohl použít jako metaforu pro článek o úrovni dětského televizního vysílání. "Hledání Mufa" mělo být podobenstvím o hledání hravosti a lehkosti, imaginace a kreativity, kterou paradoxně komunistické Studio Kamarád mělo a naše dnešní "svobodné" Pohádkové půdy a jejich následovníci postrádají.

VŠE O KAUZE MUF
Baldachýn
DÍL 1 Muf is back!
DÍL 2 Muf opět ukraden!
DÍL 3 Proč jsme ukradli Mufa! (právě čtete)
Zpravodajství
ŠOK Hvězda festivalu byla ukradena
HLEDÁNÍ Pátrání beze stopy

Odpovědí na mou otázku nemělo být, že Mufa ukradli nějací dva zkalení klučíci ("Kdybyste byl zkalenej a viděl někde položenýho Mufa, tak byste ho ztlumil taky," řekl jeden z nich), ale proč nejsou další Mufové, proč nemají dnešní děti právo na to zamilovat si nějakou televizní postavičku tak jako my Mufa, Jůheláky a princeznu Banini. A zároveň jsem si chtěl odpovědět na otázku, jestli to všechno není jenom moje představa a jestli dnešní děti necítí stejnou lásku i k tak příšerným potvorám, jakými jsou "Pérák s Duchnou" (postavička Péráka byla velmi přesně popsána takto: "Zjevil se jakýsi bazmeg složený ze dvou kuželových vinutých pružin, otočených větším průměrem k sobě, a v takto vzniklém průsečíku byla provedena modrá koule s imitací obličeje. Celé to připomínalo model dynamické kmitové soustavy se dvěma stupni volnosti." Nejsem si jistý, jestli bych zrovna tohle ztlumil...

Ale nečekal jsem, že Mufa najdeme. Nečekal jsem, že ho vezmu do ruky, uvidím, jak je špinavý, potrhaný, jak mu uvolněné oči přilepili nějakým hnusným hnědým lepidlem a že v díře na jeho zátylku uvidím svých jednatřicet let.

Nečekal jsem však ani to, že až se budu řítit po Karlových Varech za vínovým favoritem, budu se cítit stejně jako v nějaké dětské hře na vojáky a že si budu tyhle prázdniny užívat skoro jako Trosečníci z Vlaštovky. Ale stalo se, Muf mi ještě jednou vrátil dětské dobrodružství. Což je další důkaz o tom, jaká je moc příběhů a humoru.

KONEC DOBRODRUŽSTVÍ

Když jsme zaparkovali znovu před domem, z něhož jsme vyjeli (jak to bylo před tím se dočtete tady a pak tady), bylo nám jasné, že jsme nikoho nehledali. Že si náš podezřelý jen vybíral čas na rozmyšlenou. Vyrazil z auta a hnal se po schodech nahoru. Než jsem ho dohonil, už vyndaval Mufa z igelitky a pořád říkal, že musíme najít Blážina, protože se spolu chtějí do kamery "omluvit dětem".

Tentokrát jsme spolupachatele našli téměř okamžitě a omluva dětem se odehrála u popelnic ve vchodu do karlovarského klubu zvaného "Véčko". Sbalili jsme Mufa a během cesty k autu jsme potkávali lidi, kteří se otáčeli a říkali: "Vy jste našli Mufa! Můžeme se s ním vyfotit?"

CESTOU DOMŮ

V autě se snažíme nějak rozhodnout, co budeme dělat dál. Nakonec se rozhodujeme Mufa předat v Uherském Hradišti a sestříhat z našeho materiálu desetiminutový dokument s hranými dotáčkami.

Muf přihlíží střihu

Herečka Zuzana Skalníková, která Mufa ve Studiu Kamarád mluvila, Mufovi znovu po letech zapůjčila hlas, takže v našem filmu Muf opět mluví... a převážně nadává. Loutkoherec Jaroslav Vidlař s námi tráví hodiny v baru Scandals (děkujeme!), kde natáčíme Mufa, jak s cigaretou a drinkem vypráví svůj příběh. Na závěr rýmuje na hiphopový freestyling, který nám zaimprovizoval jeden z únosců během cesty autem po Varech. Ovšem místo textu "Muf to je borec, / toho já rád mám,/ Mufa teďka do správnejch rukou vodevzdám" (mp3 zde) Muf zpívá: "Muf to je borec / toho já mám rád / teď přijde konec / zaprášenej sklad". Což je to, co ho po výletu do světa hiphopových kaličů vážně čeká.

Ale v jedné spásné noční debatě si uvědomujeme, v čem je síla filmů. Že zachycují stav naší duše, ne reality. Že ten desetiminutový dokumentíček, který vezeme do Uherského Hradiště, může mít happyend. Ještě ten samý den točíme na letišti v Kunovicích a v sobotu předáváme Mufa na scéně kina Hvězda šéfovi televizního archivu panu Vítu Charousovi. O našem záměru mu říkám asi tak pět minut před akcí, rozmlouvá mi to a říká, že nám pak nikdo neuvěří, že jsme Mufa hledali a našli. Že si všichni budou myslet, že to je celé fikce. To se mimochodem pak částečně potvrdilo. Ale Muf-Team trvá na svém. Během předávání se Hanka rozbíhá k Mufovi, bere ho do náruče a utíká s ním pryč.

V té chvíli se v sále zhasne a na plátně se objeví auto příjíždějící na letiště. Hanka s Mufem v náručí naskakuje do čekajícího letadla. To se rozjíždí a vzlétá k letní obloze.

Titulky.

Konec.

Druhý den si Vít Charous vytáhne Mufa z bedny, do které jsme ho pak uložili.

Je mi jednatřicet let a odjíždím sám domů.

Hezký den.

P. S.

Pokud všechno dobře dopadne, budete moci Mufův útěk na vlastní oči vidět v pražském kině Evald od 21. srpna. Ale ještě je to v jednání...