Lékaři tehdy zkoumali především látky, které, když se na zuby nalepí, pomáhají od bolesti. Z nich pak začali připravovat prášky či pasty. A tak už pět tisíc let př. n.l. vyráběli staří Egypťané zubní pastu z popela z kopyt a vaječných skořápek smíchaných s myrhou a pemzou. Později přidávali i prášek ze sušených živočichů či travin.

Pepřová zubní pasta

Nejstarší dochovaný recept na zubní pastu je z Egypta a našel se ve vídeňském muzeu. Je starý 1500 let a podle něj čistící přípravek tvořila sůl, květy kosatce a pepř. Vše se rozdrtilo a smíchalo. Se slinami pak směs působila jako dnešní zubní pasta. Předpokládá se, že staří Egypťané si ji natírali na chrup prsty.

Evropa si zuby nečistila

Po Indii, Číně a Egyptu zubní pastu vylepšili staří Řekové a Římané. Ti vynalezli i kleště na trhání zubů, zubní můstky a protézy. Po pádu římského impéria se v Evropě na čištění zubů pozapomnělo. V prvním tisíciletí našeho letopočtu ji ale ještě používali Peršané. Podle jejich zápisů se nedoporučovaly tvrdé součásti, ale směsi ze spálených ulit či sádry. Jiné perské recepty doporučovaly trávu, med a písek.

Pasty z cihel a porcelánu

Zubní prášky nebo pasty se pak znovu objevily koncem 18. století v Británii. Bohatí je nanášeli kartáčkem, chudí prsty. Vyráběli je lékaři, zubaři a chemici a často v nich byly součástky, které zuby příliš obrušovaly a poškozovaly, jako cihelný prach, porcelán, kamenina apod. Ke zlepšení chuti se přidával glycerin, pro pěnivost pak borax.