Skutečnou rozlohu města, z nějž je nyní znám jen chrámový okrsek, odhalili australští, kambodžští a francouzští vědci pomocí radarových záběrů a leteckých snímků, díky nimž mohli zkoumat i nejmenší odchylky v úrovni půdy. Touto cestou odhalili nejen 74 nových chrámů (předtím byl poslední nový chrám nalezen v roce 1914), ale i tisíc vodních nádrží.

Ty byly základem existence středověkého Angkoru, v němž podle odhadů žilo asi 750 tisíc lidí, tedy třicetkrát více než v předhusitské Praze. Nádrže zajišťovaly dostatek pitné vody i v době monzunových záplav. Kanály rozváděly vodu na rýžová pole, která díky různé výšce a různé míře zavlažení mohla dávat čerstvou rýži po téměř celý rok. Chodníky podél kanálů a cesty mezi nimi zajišťovaly spojení po celém obřím městě, jemuž v dobách slávy podléhala nejen dnešní Kambodža, ale i velká část Thajska, Laosu a Jižního Vietnamu.

Za rozpad může krach vodní sítě

Úpadek mocného města spojují vědci s chátráním a rozpadem složité soustavy pro zadržování a rozvod vody a s odlesňováním "Naše práce poprvé prokazuje, že Angkor byl tak velký a jeho systém vodní správy tak složitý a rozsáhlý, že to způsobilo velmi vážné ekologické problémy. V takové situaci je velmi důležitá infrastruktura, jež je stále složitější a obtížnější na udržování," uvedl australský archeolog Damian Evans.

Dějiny Angkoru začaly v 9. století, po vzniku khmerské říše, jejímž centrem se město stalo. Jeho konec přišel po roce 1500, kdy jej v důsledku nepřátelských vpádů, klimatických změn a ekologického úpadku lidé opustili. "Nyní se zdá, že Angkor byl opuštěn po přechodu od středověkého teplého období k malé době ledové," soudí Evansův kolega Roland Fletcher. Jako "malá doba ledová" je v Evropě označováno období od 16. do 18. století.

Po odchodu lidí zbyl jen rozsáhlý komplex chrámů, zarůstajících džunglí, jež postupně překryla někdejší obytné čtvrtě i složitou vodohospodářskou soustavu.