Tak například NASA požádala profesora Rogera Angela u Univerzity státu Arizona, aby rozpracoval svou koncepci "štítu proti Slunci".  Podle jeho představy by se mělo ve vzdálenosti půldruhého miliónu kilometrů od Země vybudovat zrcadlo o ploše několika  tisíc čtverečních kilometrů, jež by odráželo část slunečních paprsků dopadající na zemský povrch a ohřívající jej.

Celý projekt by prý přišel na dva bilióny dolarů, což je na první pohled suma ohromná, ale jde prý vlastně o pouhá dvě procenta hrubého národního produktu celého světa, což jistě za záchranu lidstva stojí. Jenže co kdyby se tenhle deštník vychýlil ze své dráhy, kdo by jej opravil?

Celé skupiny vědců zase obhajují podobný recept na pouštích - zakrýt plochy tisíců čtverečních kilometrů zrcadly a vrátit tepelné paprsky zpět do vesmíru. Má to ale háček. Jak ochránit tato zrcadla před nánosy písku.

Expert NASA tvrdí, že se kroky musí podniknout do deseti let

"K takovým a podobným geoinženýrským představám přistupuje každý opravdový vědec s největší opatrností," soudí expert NASA pro tyto otázky James Hansen, ale vzápětí dodává: "Jenže máme pouhých deset let na to, abych zvrátili vývoj produkcí emisí do ovzduší, a proto se těmito problémy zabývá stále více odborníků."

A tak se například objevil názor, že by ohromné množství letadel mělo vynést do ovzduší obrovské množství oxidů síry, a ty by pak odrážely sluneční paprsky zpět. Jenže co by to pak provedlo se světovými oceány, až by všechna ta síra nakonec do nich klesla? Kyselá voda by zabila podmořský život.

Sám Hansen považuje za podnětnější vyslat na moře velké množství lodí, aby uměle vytvářely aerosoly, kolem nichž by se tvořily mraky jemných částeček, a ty by pak také mohly vracet teplo do kosmického prostoru. Uvažovat by se dalo i o zařízeních odsávajících sloučeniny uhlíku z ovzduší a ukládající je pod zem, což by bylo proveditelné, ale nesmírně drahé. Pomoci by mohly třeba i mikroorganismy v oceánu konzumující oxid uhličitý.