Lékař na misi musí zvládnout vše

Během jednoho dne musí takový lékař třeba asistovat u operace člověka zraněného výbuchem granátu a vzápětí resuscitovat novorozence.

Anesteziologové Lékařů bez hranic často pracují v polních podmínkách s jednoduchými přístroji, v nemocnicích, kde je nedostatek lékařů i anesteziologických sester. Anestezii provádějí v situacích, kdy „klinický pohled“ je mnohdy nejdůležitější monitorovací procedurou.

Během své mise se podílejí na školení místního personálu a připravují krizové programy pro situace s velkým počtem raněných. Kontrolují a dohlížejí na zásoby léků a systém objednávek anestetik a materiálu pro operační sál.

Jednou z těch, kdo se rozhodl na čas vyměnit komfort a zázemí velké pražské nemocnice za polní podmínky Lékařů bez hranic, je anestezioložka Eva Kušíková. Odjela do Afghánistánu, kde působila jako vedoucí jednotky intenzivní péče a urgentního příjmu traumacentra v Kundúzu na severu země. Chtěla zkusit, jaké to je, pracovat v podmínkách výrazně jiných, než jaké má doma, a využít svoje schopnosti a zkušenosti k pomoci ostatním.

Tušila, že mediální obraz Afghánistánu je nejspíše zkreslený, ale vlastně nevěděla, na co se připravit. Nejistota pramenila z očekávání velké odlišnosti kultur, která se odráží hlavně v jiných pravidlech chování i oblékání. Obávala se také, jak přijmou afghánští muži ženu jako nadřízenou. Celá atmosféra v týmu a v nemocnici byla nakonec mnohem uvolněnější, než si představovala, tamní personál byl zvyklý pracovat s cizinci a nikdo její pozici vedoucího nezpochybňoval.

Svého rozhodnutí nikdy nelitovala. „To samozřejmě neznamená, že jsem nezažila několik náročných situací. Většinou však souvisely s mojí specializací. V mém oboru pacienti prostě umírají, muži i ženy, dospělí i děti, útočníci i oběti, a často to nedává žádný smysl a občas je těžké se s tím vyrovnat,“ uvedla Kušíková.

Nejhorší jsou podle ní momenty, kdy nemáte jistotu, že vaše rozhodnutí bylo správné, a jestli naopak stav pacienta ještě nezhoršilo. V podmínkách českých nemocnic je podle ní většinou odpovědnost za vedení terapie sdílená, uděláte spoustu vyšetření, zavoláte si na pomoc několik kolegů z vašeho i jiných oborů, a konečné rozhodnutí tak leží na ramenou mnoha lidí.

„Na misi máte omezené možnosti vyšetření, konzilií i způsobů terapie, a přímá zodpovědnost za rozhodnutí je hlavně na vás. Proto si výsledky svého snažení někdy člověk bere tak nějak osobněji. Když se pak k pocitu neúspěchu přidá fyzická únava a omezené možnosti odreagování, může to být psychicky velmi náročné. Stejně intenzivně jsem naštěstí prožívala i úspěchy,“ vzpomíná na rozdíly v práci Kušíková.

Zajímavá pro ni byla také zkušenost s rodinnými příslušníky pacientů. „Z našich nemocnic jsem nebyla zvyklá na to, že u každého pacienta téměř nepřetržitě sedí jeden člen rodiny. Pomáhá s hygienou, jídlem, péčí o pacienta. Rodina je tak bezprostředněji účastná na léčebném procesu.

Hlavně na urgentním příjmu i jednotce intenzivní péče byli často příbuzní přítomni i ve vypjatých situacích včetně resuscitací, takový pohled na blízkou osobu zcela jistě není pro nikoho snadný. Pro mě to byla zcela nová zkušenost. Ale ve výsledku pak byla často naše pozice o něco jednodušší, protože i když se pacienta nepodařilo zachránit, příbuzní viděli, že jsme se opravdu hodně snažili, a ocenili práci celého týmu. Měla jsem dojem, že jim přesvědčení, že jsme udělali, co bylo v našich silách, někdy trochu pomohlo vyrovnat se s nepříznivou zprávou.

Také rozhodování o zásadních terapeutických postupech (operace, amputace) je věcí širší rodiny, nejenom pacienta. Pohled na autonomii pacienta, u nás tolik zdůrazňovanou, takto nabírá jiné dimenze.“

Z profesního hlediska byly mise s Lékaři bez hranic pro Kuškovou zcela výjimečné. Dostala možnost pracovat ve vedoucí pozici, nést odpovědnost za výkon celého týmu, zabezpečit co nejlepší podmínky pro práci mnoha lidí. Čelila mnoha výzvám, improvizovala a hledala náhradní řešení. „Taková zkušenost člověka rozhodně posune. Protože co vás nezabije, to vás posílí,“ usmívá se Kušíková.