Byli si toho vědomi už v antickém Římě. Ovidius prý, když chtěl určit charakter nově příchozího člověka ve společnosti, kladl otázku: „A jak přijímá chválu?“

Začíná to poděkováním

V dnešní době, kdy komunikace bezprostředně vtahuje do dialogu široké masy lidí, jsme prakticky denně konfrontováni s oceněním. Začíná to prostým děkuji, které už snad ani jako chválu nebereme a považujeme ho za pouhou konvenční frázi, na niž v lepším případě zamumláme něco ve smyslu není zač nebo rádo se stalo a snažíme se bagatelizovat naše zásluhy.

Pochvala je choulostivé zboží, které, pokud si ho neumíme užít, rychle vyprchá

Přitom neexistuje žádný rozumný důvod, abychom se při ocenění dívali stranou, červenali se anebo se schovávali za ostatní. Pochvala je totiž choulostivé zboží, které, pokud si ho neumíme užít, rychle vyprchá.

Vlastní hrdost a sebeúcta

To, jak reagujeme na chválu, úzce souvisí s naší sebeúctou a hrdostí. Sebeúcta je provázena potřebou být oblíbený a vyvažuje podvědomý pocit, který nosíme někde hluboko v sobě, že jsme nedokonalí a nehodni lásky.

Proto také lidé s nízkým sebevědomím zoufale touží po uznání, ale když se ho dočkají, najednou nevědí, co si s ním rychle počít. Jejich vnitřní sebekritika převyšuje schopnost přiznat si vlastní kvality a docenit úspěch, jehož dosáhli.

Nízké sebevědomí okrádá lidi o energii a ochromuje jejich snahy po dosažení úspěchu. Přitom přese všechny genetické vlivy a vrozenou tendenci k nějakému stylu chování se lidé nerodí s nízkým nebo vysokým sebevědomím. Sebevědomí je získaná charakterová vlastnost, vyvolaná životními zkušenostmi. Nedostatku sebevědomí se proto můžeme odnaučit a nahradit negativní vidění sebe sama pozitivním pohledem.

Vnitřní a vnější hodnocení

Psychologové tvrdí, že způsob, jakým lidé vnímají ohodnocení svého úsilí, určují jejich obecné charakterové vlastnosti. Ty se mohou pohybovat od vnitřního po vnější hodnocení.

Vnitřní hodnotitelé nejsou příliš závislí na zpětné vazbě, protože hluboko ve svém nitru si jsou vědomi, že odvedli dobrou práci. A toto přesvědčení dokážou odrazit ve způsobu, jímž prezentují výsledky své činnosti.

Cítí-li, že se jim dílo zdařilo, stačí jim to pro pozvednutí sebevědomí a okolní chválu přijímají jako něco navíc, co nemuselo být. Na druhé straně, nejsou-li s výsledkem spokojeni, nic je nemůže přesvědčit o opaku.

Oproti tomu vnější hodnotitelé jsou závislí na chvále jako na droze. Pochvala je pro ně důkazem, že odvedli dobrou práci. Nedostanou-li ji, cítí se jako ryba na suchu. Dokonce nedostatek (podle nich) zaslouženého ocenění cítí jako křivdu nebo verdikt, že jejich práce nestála za nic.

Nebát se pochvaly

Jedni i druzí však potřebují mít pocit společenské prospěšnosti. A i když míra jejich závislosti na pochvale je různá, je pro ně důkazem, že si jich okolí cení. Upřímné ocenění je proto třeba umět rozdávat i přijímat.

Nešetřeme chválou tam, kde je zasloužená, a vyjadřujme ji upřímně s pohledem do očí. Stejně tak upřímně je třeba umět pochvalu přijmout a ukázat, že si jí vážíme. Je zbytečné se za ni stydět. Vždyť ne každý den je svátkem a úspěch není samozřejmostí.