Práci špičkové manekýny jste zvládala zároveň s duchovní službou a výchovou syna. Jak se vám to všechno dařilo skloubit?

Organizátoři módních přehlídek museli respektovat, že v neděli sloužím mše, k tomu oddávám, křtím i pohřbívám. Na druhou stranu mi práce modelky pomáhala překonat i hodně těžká období, hlavně když mi začátkem 80. let odňali státní souhlas s výkonem duchovenské služby, protože jsem odmítla spolupracovat s StB.

Tehdy jsem přišla i o „závratný“ plat duchovního. Ten činil po vysvěcení 600 korun měsíčně. Tytéž peníze jsem si na přehlídkových molech vydělala za den. A to nepočítám naturálie. Když jsme třeba dělaly akci někde na venkově, vezly jsme si domů pytle brambor.

...a v civilu.

...a v civilu.

FOTO: Archív

Nevadil váš „vedlejšák“ církvi a vaše služba Bohu tehdejším módním bossům?  

Církev se s tím vyrovnala už na teologické fakultě. Měli jsme báječného děkana, který se k tomu postavil jako ke každé jiné studentské brigádě.

Z přehlídek mi utkvěl jen jeden funkcionářský požadavek: Ať si ta soudružka manekýna sundá tu madonku s krku.

A ve vztahu k soudruhům to občas byla i výhoda. Když jsme předváděly modely i při nějakých stranických nebo vládních akcích, začínali být někteří hodnostáři s přibývajícími hodinami a stoupající hladinou alkoholu dost dotěrní. Stačilo ale, abych zavedla řeč na to, jak zajímavá je má práce farářky, a měla jsem pokoj. Nikdo z nich si nechtěl takhle pošramotit kádrový profil.

Ve vaší církvi – alespoň v její pražské diecézi – tvoří ženy polovinu duchovních. Čím to je?

Zaprvé tím, že Církev československá husitská vůbec umožňuje, aby se ženy duchovenské službě věnovaly (je to tak od roku 1947 – pozn. red.). A pak – ženy jsou vytrvalejší. Navíc nebývají živitelkami rodin, což by bylo nemyslitelné vzhledem k výši platů kněží.

V našem ročníku na fakultě jsme byly jen dvě dívky, 70 procent našich spolužáků – mužů se pak ale věnovalo jinému povolání, zatímco my jsme vydržely.

V podzimních komunálních volbách kandidujete v Praze 5 za ČSSD. Jak jste se na její kandidátku dostala?

Zjistila jsem, že to jsou báječní lidi. Poznali jsme se díky jednomu z mých věřících, který se dožil bezmála stovky a byl zároveň sociálním demokratem. Překvapilo mě, že i když už pro ně nepředstavoval politický kapitál, byl většinou v nemocnici, oni na něj nezapomněli. Navštěvovali ho, starali se o něj, nakonec mu vypravili pohřeb.

Tak jsem se stala členkou ČSSD.

Pokud ve volbách uspějete, chcete se stát ombudsmankou městské části. Co by představovalo vaši pracovní náplň v této funkci?

Ombudsmana už vlastně dělám 35 let. Přicházejí za mnou lidé se svými problémy, protože nevědí, kam jinam by šli. Mohli by sice jít třeba za sociální pracovnicí, ale ty jsou většinou přetížené. Nemají čas, aby vyslechly babičku, která se za nimi přijde „jen“ vyplakat.

Jenže já ve své současné pozici můžu takovou babičku potěšit slovem, zatímco by potřebovala praktickou pomoc. I když nemám právnické vzdělání, myslím si, že na úřadě bych mohla lidi s jejich problémy poslat za konkrétním úředníkem, do jehož agendy jejich problém spadá. A hlavně bych si mohla ohlídat, aby se s tím problémem opravdu něco udělalo.

Navíc jsem přesvědčena, že bych se tak dověděla o problémech daleko širšího okruhu lidí. Určitě je hodně těch, kteří potřebují pomoc, ale do kostela by za mnou nikdy nepřišli. Na úřad ale cestu najdou.