Modelka – to zní atraktivně. Chtěla jste jí být nebo to byla náhoda?

Chodila jsem tehdy na gympl, chystala se na přijímačky na vysokou a o něčem jako modeling jsem do té doby neslyšela. Takže když jsem v rádiu zaslechla výzvu na konkurz do malé švýcarské agentury, vydala jsem se to v zelených mrkváčích a velkou mašlí pod krkem omrknout. Nevím, kdo byl víc v šoku, když jsem vyhrála, jestli naši, nebo já.

Co je na tomto povolání atraktivní – a co naopak otravuje?

Mě na té práci nejvíc bavilo cestování a pocit, že kdekoli na světě můžu být doma – měla jsem kde bydlet, příslib příjemné práce a tím slušného výdělku, stále nové známé, obrovskou volnost a zodpovědnost jen sama za sebe. Bylo to super, ale v podstatě je to taková elitní sebestředná záležitost.

S jakými zajímavými osobnostmi jste se potkala a co vám to dalo?

Potkala jsem se například s režisérem Wimem Wendersem při natáčení reklamy. Byl skromný, milý, všem ze štábu na rozloučenou věnoval osobní dárek. Prostě asi fakt platí, že čím je člověk větší osobnost a víc toho dokázal, tím méně se vytahuje. Jinak jsem se na různých večírcích setkala se spoustou hvězd a hvězdiček hollywoodského nebe, ale to nepočítám, lepí se na ně tolik lidí, že si vás jen stěží mohou zapamatovat a bylo by naivní myslet si opak. Elijah Wood alias Frodo Pytlík byl ale třeba moc fajn a sám se nabídl pozvat na natáčení nemocné děti, kterým se už deset let snažím pomáhat.

Už jste povolání modelky definitivně pověsila na hřebíček?

Definitivně ne, všechny nabídky, které ještě kupodivu stále přicházejí, pečlivě zvažuji. Momentálně mě ale absolutně pohlcuje práce pro Nadační fond dětské onkologie Krtek a taky můj malý syn Sam, takže se snažím najít v tom všem nějakou rovnováhu. 

Jste prezidentkou tohoto fondu. Málokdo si umí představit, co to znamená...

Prezidentkou jsem proto, že pro fond sháním peníze. A když přijdete do firmy požádat o podporu nemocným dětem a řeknete: „Pracuju pro Krtka“, zní to malinko amatérsky a je to příliš abstraktní. Když si ale na vizitce přečte pan ředitel konkrétní funkci, ví, s kým mluví. Peníze jsou vážná věc a vyžadují seriózní přístup. Jinak je ale prezidentka v mém případě stejný dobrovolník jako je řada dalších, kteří se ve svém volném čase snažíme Krteččím dětem k nohám snést možné i nemožné. 

Kdy si člověk může říct: udělala jsem kariéru?

Nejspíš tehdy, když po ní touží, protože jinak si toho, že ji udělal, ani nevšimne.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Svého syna… další největší úspěchy mě určitě teprve čekají. Jeden z nich by se mohl dostavit brzy, a to když s Krtečkem na prsou (a v srdci) uběhnu 6.června v Brně trasu o délce desetiny maratónu v rámci Běhu pro život, jehož výtěžek poputuje právě našim dětem.