Proč jste zvolila takový skoro až exotický nástroj?

Exotický? To snad ne.Vždyť harfa má už velkou tradici keltskou. A výběr? Byla to čirá náhoda. Nebo osud?

Mnozí si myslí, že hrát na harfu je vlastně zábava. Co je na ní nejtěžší?

Je to velká zábava hrát na jakýkoliv hudební nástroj. U nás, profesionálů, je to navíc ještě i povinnost. Pro mne milá povinnost. Nejtěžší je na harfě synchronizace rukou a nohou harfa má sedm pedálů! A pak její váha!

Omezuje vás vaše práce v něčem?

Snažím se s tím nijak nezaobírat, lyžuji, jezdím na kole, vyhýbám se saponátům... Ale samozřejmě už automaticky některé věci nevyhledávám, třeba volejbal.

Studovala jste a vystupovala v zahraničí, jak jste toho dosáhla?

Pevně věřím, že štěstí přeje připraveným. Měla jsem tedy štěstí, ale snažím se být i připravená.

Čím byste byla, kdybyste nebyla harfenistkou?

Kdo tohle ví? Ráda bych byla asi překladatelkou.

Kolik hodin musíte denně cvičit, abyste byla ve formě? Hrajete si také doma někdy jen tak pro radost?

Snažím se hrát vždy pro radost, i když to je, pochopitelně, velký idealismus. Nicméně nejméně hodinu cvičení považuji za „udržovací“. Před velkým koncertem musím cvičit hodiny, čtyři hodiny i více, abych ho vůbec fyzicky utáhla.

Máte manažera nebo nějaký tým, který vám pomáhá a vytváří zázemí?

Mám manažera, agenturu, kteří mně pomáhají. Plno věcí si ale člověk musí stejně zařídit sám.

Podle čeho se v klasické hudbě posuzuje, kdo je nejlepší? Asi ne počtem prodaných desek.

Kdo je nejlepší vám neřekne nikdo, jen čas. Tam, kam vás pozvou víckrát než jednou, tam kde si vás cení, i když nejste na předních stránkách Spye. CD jsou  určitě také určující, nepodceňujme posluchače. Je to ale jen „konzerva“, něco, co po vás sice zůstane, ale stejně se s časem rozplyne.

Co si představujete pod pojmem „udělat kariéru“?

Dobře se uživit, mít nabídky na koncerty u nás i v zahraničí, na natáčení, master-classy, být v povědomí alespoň určité části populace a hlavně se snažit nenechat tu naší krásnou hudbu na pospas popkultuře?