Závislost na práci postihuje častěji muže než ženy, většinou jde o lidi s vyšším vzděláním a ve vyšších funkcích. Práce je jediným smyslem jejich života, jsou schopni jí obětovat rodinu, přátele i koníčky. Pokud ale někdo pracuje i déle než dvanáct hodin denně, ještě neznamená, že je workoholik. Docela dobře to může být člověk, jenž si jen neumí zorganizovat práci nebo člověk, který se zapracovává v novém zaměstnání. Spolehlivě se workoholik pozná až podle stylu práce.

Příznaky závislosti na práci se projevují různě. Kromě práce v režimu 24/7/365 to může být třeba vyvolávání nejrůznějších komplikací a problémů, které pak workoholik s chutí řeší. Workoholikem je ale i člověk, který hyperaktivitou zrovna nesrší, naopak, práce mu jde neskutečně pomalu. Jeho krédem je totiž perfekcionismus. Což samo o sobě není nic závadného, ale nemělo by se to s ním přehánět.

Léčení workoholika je dost těžké, protože i když jde o závislost, jako je například alkoholismus nebo návyk na drogy, nedá se při jejím léčení postupovat stejně. Základem léčby jakékoliv závislosti je totiž doživotní abstinence. Což v případě závislosti na práci dost dobře nejde.

Výsledek neléčení – člověk jako troska

Rezignovat na boj s workoholismem ale také nejde. Pokud se neléčí, ze závislého člověka se postupem času stane troska, náchylná k depresím, srdečním onemocněním či vysokému krevnímu tlaku. Tito lidé navíc většinou příliš nedbají na životosprávu, buď takřka hladoví nebo se naopak přejídají. Takže ke všem těm předchozím „radostem“ se dají připočítat ještě zažívací potíže.

Workoholika může zachránit jen změna životních hodnot. Musí se naučit odpočívat, dodržovat životosprávu, najít si čas na rodinu, přátele a koníčky. Nezvládne to ale bez vydatné pomoci okolí. Protože i když workoholik ví o rizicích svého životního stylu, těžko ho přinutí k tomu, aby ho změnil. On sám si totiž v podstatě nikdy nepřipustí, že je nemocný.