Článek
Oslovením označujeme identitu člověka, a na tu je každý hrdý, protože si ji nese po celý život. Platí to i pro ženy, které ve většině případů jedenkrát (či vícekrát) za život příjmení změní při sňatku. Spleteme-li nebo zkomolíme-li něčí jméno, dopouštíme se velké netaktnosti, kterou nám postižený dlouho nezapomene.
Před setkáním si zjistíme tituly, přesná znění jména a příjmení a naučíme se je vyslovovat. Během zdvořilostních frází si je ukládáme do paměti. Můžeme využít mnemotechnické pomůcky: vybavit si blízkého člověka, který se jmenuje stejně, nebo si někoho přirovnat k předmětu, který jméno označuje.
Představí-li se nám někdo jako Petr Nový, budeme ho oslovovat "pane Nový". Přestaví-li se nám stejně, ale podá-li nám vizitku, kde stojí Ing. Petr Nový, oslovíme ho "pane inženýre", neboť tím deklaruje, že titul má a užívá ho.
Nejčastější chybou při oslovování je špatné skloňování jména. Oslovujeme jak nám čeština ukládá: pátým pádem! A to i tehdy, kdy jméno zní méně obvykle: pane Langře, pane Krbče atd. Vynechání titulu je lepší než zkomolení jména.
V zahraničí je nutné také věnovat pozornost místním zvyklostem. Například v Anglii a Americe se titulem doktor oslovuje pouze lékař. Případně, není-li to lékař, bude to nejméně univerzitní profesor. Pokud narazíte na akademika, která má titulů hned několik, vždy platí pravidlo použití nejvýznamnějšího nebo nejdůležitějšího titulu.