Původně předkládaný koncept byl jasný: Američané a Britové budou iráckou civilní správu řídit po nezbytně nutnou dobu, během níž irácké opoziční skupiny a "polepšení" technokraté z řad doposud vládnoucí strany Baas vytvoří vlastní struktury schopné jít do voleb a ujmout se na komunální i celostátní úrovni řízení země. Nyní se ale ukazuje, že už tento předpoklad nebude ještě dlouho splněn.

Zemi dokáže nejlépe vést koalice

"Nehovořil jsem se žádným Iráčanem, který se domnívá, že tuto práci (praktické vedení země) může dnes nějaká komise dělat lépe než samotná koalice," řekl agentuře AFP John Sawers, zvláštní emisar britského premiéra v Iráku. "Iráčané se coby politici snaží v zemi získat podporu a prosadit se k jejímu vedení, ale předat moc irácké vládě bude možné, až bude opravdu zvolena iráckým lidem."

Volba mezi dvěma zly

Spojenci se tak už pět týdnů po pádu Saddámovy diktatury dostali před volbu mezi dvěma zly: držet vedení země ve svých rukou a čelit obviněním ze zištných a mocenských pohnutek, anebo moc předat místním slabým či nevypočitatelným politikům a vystavovat se nebezpečí, že země upadne do ještě většího chaosu.

První poválečný správce země Američan Jay Garner, který byl mezitím pro značné nedostatky v řízení Iráku odstaven na vedlejší kolej a nahrazen Paulem Bremerem, stačil vybrat skupinu několika iráckých politiků: vůdce Demokratické strany Kurdistánu (PDK) Masúda Bárzáního, šéfa Vlasteneckého svazu Kurdistánu (PUK) Džalála Tálabáního, předního činitele Iráckého národní kongresu (INC) Ahmada Šalabího, Ijáda Alavího z Irácké národní dohody (INA) a Abd al-Azíze Hakíma, druhého muže Nejvyšší rady islámské revoluce v Iráku (SCIRI).

Exulanti si podporu nezískali

Zatímco ale Bárzání a Tálabání se těší nesporné podpoře na kurdském severu Iráku, o zbývajících třech lídrech se to říci nedá - jde totiž o exulanty, kteří se po návratu domů přesvědčili, jak malá je ve skutečnosti jejich obliba u řadových obyvatel (u Šalabího, na nějž léta sázela velká část Pentagonu a ministerstva zahraničí USA, je to obzvlášť pikantní).

S výjimkou Kurdistánu se nečekaně velké podpoře těší různí nově vyvstalí vůdci, zpravidla brojící proti anglo-americké přítomnosti v zemi. Patrné je to zejména u šíitů tvořících třípětinovou většinu populace. Na úkor hlavního proudu domácího kléru, který vesměs klade důraz na náboženský aspekt, ale odmítá úvahy o islámském státu, i na úkor Íránem podporované SCIRI, k níž Američané dosud shlíželi s velkou nedůvěrou, se objevili noví duchovní nevýznamného ranku i politických zásluh, kteří však dokáží strhnout ulici; nedostatky v americkém řízení země jim k tomu ještě dodávají munici.

"Na různých místech vznikají různé mocenské skupiny a Američané nejsou schopni to kontrolovat," řekl BBC Charles Tripp z londýnského Ústavu orientálních a afrických studií. "Stačí se podívat na postupy americké civilní správy - dokonce i ta je v chaosu," dodal tento specialista na Irák.

"Iráčané, věnujte se školství"

Sawers v úterý dodal i jiné argumenty svědčící o dlouhodobějším výhledu na okupační správu: "Podle mě bude potřeba více než rok a méně než dva roky, aby se volby uspořádaly... Neexistují ani věrohodné seznamy obyvatel, což je naprosto nezbytné pro sestavení seznamů voličů."

Spojenci na zklamané irácké politiky přesto pamatují. Jak napsal britský list The Observer, Bremer jim v pátek řekl, že zatím mají sepisovat demokratickou ústavu a budovat nové školství.