Třiadvacetiletý Salmán hovoří velmi nesrozumitelně - teprve minulý měsíc mu Saddámovi fidájíni před očima rodiny a sousedů uřízli jazyk. Šlo o trest za to, že v prosinci nadával na prezidenta před pracovníkem tajné služby, který před lety odvezl dva jeho strýce.

Vyříznutí jazyka za hanobení prezidenta

"Zavázali mi oči, spoutali ruce za zády a pak mi řekli, že mi vyříznou jazyk," vzpomíná Salmán ve svém domku pár dní poté, co ho vězeňské stráže raději propustily, protože se k Bagdádu blížili Američané. "Řekl jsem jim: to mě raději zabijte."

Fidájíni v typických černých kombinézách ho neposlechli: jazyk mu vytáhli kleštěmi a poté ho kus odřízli. Vše se odehrálo v Salmánově čtvrti - fidájíni ho tam přivezli v dodávce, jeho matku donutili přinést fotografii prezidenta. "Vidíte to? To se stane každému, kdo se odváží urážet prezidenta," vybavuje si slova jednoho z fidájínů čajovník Mua'id Hasan, který byl trestu rovněž donucen přihlížet.

Za dezerci přišel o ucho

Lidí zmrzačených režimem Saddáma Husajna, jehož portréty nosili ještě před pár týdny mnozí účastníci protiválečných demonstrací po celém světě, jsou tisíce. Na základě informací udavačů a tajných služeb Iráčané mizeli v žalářích, kde jim byly trhány nehty a vypalovány díry do těla elektrickým proudem.

Anebo řezány uši, což byl podle pamětníků v polovině 90. let trest za dezerci z armády. Reportér The New York Times potkal dnes 29letého Alího Kázima Ghánima. Ten opustil svůj útvar v roce 1994, údajně aby doma pomohl své ovdovělé matce. Poté, co byl dopaden, jej lékaři uspali, a když se probudil, pravou stranu hlavy měl ovázanou. "Začal jsem naříkat. Byl jsem zmrzačený, cítil jsem hrozný útlak, nenáviděl jsem Saddáma z celého srdce, ale nevěděl jsem, co s tím," řekl Ghánim reportérovi. Poté byl zběh převezen do věznice, kde viděl stovky lidí stejného osudu - s dírou místo ucha.

Ghánim dostal zánět a jeho matka musela prodávat vybavení domácnosti, aby mu každý pátek mohla nosit antibiotika a přípravky proti bolesti. Zatímco on nakonec přežil, mnoho jeho spoluvězňů nikoli - umírali v šílených bolestech na podlaze cely. "Někteří muži měli pravou část hlavy nafouklou jako rudý balón," vzpomíná.

Svobodu přinesla až válka

I Ghánimovi se dostalo svobody až během nedávné války. Letos na jaře byl jeho vojenský útvar poslán k jordánské hranici s rozkazem střílet na lidi, kteří by se pokusili utéci ze země, jak se tomu ostatně dělo i u obyvatel Basry opouštějících město ve snaze najít vodu a potraviny. Nakonec ale na tuto část mise nedošlo - s příchodem invazních sil se Ghánimova jednotka jednoduše rozpadla a vojáci odešli domů.