Irák si oficiálně výročí připomene státním svátkem, který byl zaveden již 13. července 2003. Dva roky po pádu Husajna jsou zklamání i úspěchy země čím dál tím viditelnější. S tím souvisejí i rozporuplné reakce na dnešní státní svátek.

Podvýživa dětí narostla

Podle letošní zpráv OSN trpí podvýživou dvojnásobek tamních dětí, tj. osm procent - než to bylo za Husajnova režimu. [celá zpráva]

Specialista Jean Ziegler zhodnotil situaci jako stále se zhoršující. Podle něj lze vysledovat jasné souvislosti mezi invazí spojenců a zvýšení podvýživy u dětské populace.

Ani vládě, ani zahraničním odborníkům se zatím nepodařilo zcela stabilizovat tamní hospodářství. Ropa sice na Západ plyne, ale její dodávky jsou díky častým útokům radikálů velmi nepravidelné.

Přes tyto stesky jsou v Iráku evidentní jednoznačné prvky hospodářského růstu, souvisejícího i se zrušením mezinárodního embarga po Saddámově pádu. Platy státních zaměstnanců vyskočily z někdejších obvyklých pěti dolarů na 300 až 400 měsíčně, obchody zaplavuje stále větší množství spotřebního zboží.

Úspěch - parlamentní volby

Naopak výrazným úspěchem bylo uspořádání parlamentních voleb letos v lednu. Poslanci zasedli poprvé před několika týdny. V uplynulých pěti dnech vybrali nejdříve předsedu parlamentu - sunnitu Hášima Hasaního [celá zpráva]; posléze prezidenta - Kurda Džalála Talabáního (72). [celá zpráva].

Ve čtvrtek byl jmenován i poslední člen trojice moci - premiér šíita Ibráhím Džaafarí. [celá zpráva] Právě oni znamenají příslib, že by se život v Iráku mohl vrátit k normálu.

Vítězství demokracie, jak formování nových politických elit, pokřtil světový tisk, mohli sledovat i prominenti svrženého režimu. Tamní ministerstvo spravedlnosti jim totiž dalo do cel televizory. Ani jeden z bývalých vysoce postavených katů, a to včetně Saddáma Husajna, však dosud nebyl za své zločiny odsouzen.

Největší hrozbou jsou radikálové

Největším problémem dnešního Iráku je naopak extremismus členů sunnitské menšiny - z jejích řad pochází drtivá většina povstalců a teroristů, kteří útočí nejen na vládní a zahraniční vojáky, ale i na civilisty, z velké části právě šíity.

Iráčtí činitelé řadí rebely a teroristy do dvou hlavních skupin: muslimské náboženské fanatiky, často prý přicházející ze zahraničí, a stoupence svržené socialistické diktatury. Oba proudy sice dělí jinak nepřekonatelná ideologická propast, ale i dva roky po začátku války je spojuje společný nepřítel a cíl: vláda vystavěná s pomocí amerického protektorátu a snaha zmařit v zárodku vytváření demokratických institucí.