Mnoho dětí zná někoho, kdo má ve válce otce nebo matku. Ve velkých městech jsou školy, kde polovina nebo více žáků jsou muslimové, kteří válku pojímají z jiné perspektivy, i když nejsou Iráčané.

Jak ale dětem vysvětlit, že na sebe lidé navzájem střílejí? Podle rakouské dětské psycholožky Mathilde Zemanové by to rodiče a učitelé neměli nijak omlouvat, ale prostě dětem říci, že lidé se mohou zachovat také tímto způsobem. Zároveň se ale musí zdůraznit, že existují lepší způsoby řešení konfliktu než násilí a střelba.

Děti se mohou dívat na televizní přenosy z válečné fronty v Iráku, rodiče jim ale musí zůstat nablízku a ochotně s nimi všechno probírat. Pokud se malým taková věc zakáže, vytváří se obraz tajemství, který může naopak vzbudit pocit nebezpečí, soudí Zemanová. 

"Jde hlavně o strach dětí ze samoty a také z toho, že se něco může stát jejich rodičům," říká psycholožka a zdůrazňuje, že dospělí musejí svým ratolestem v této době dávat najevo, že "jsou tady".

Dětem se má říkat pravda

V Británii byly zřízeny speciální "irácké" linky důvěry pro děti, zejména v posádkových městech. Rhonda Tafová z jedné takové linky ve Walesu říká, že zájem je velký a děti jsou vyděšené. Válka je něco, o čem jim vyprávěli prarodiče a ony si pamatují, že se tehdy nosily plynové masky, že lidé umírali a děti byly evakuovány. Bojí se, že se to nyní stane jim.

Stanovisko, že dětem se má říkat pravda a že se rodiče nemají tématu války vyhýbat, zastává psycholožka i Linda Blairová. Ještě důležitější však je děti poslouchat, přijít na to, co je trápí, co nevědí, kde potřebují vysvětlení.

Pro vztah rodičů a dětí je podle Blairové klíčová vzájemná důvěra. Tím, že by rodiče i v zájmu dětí před nimi začali skrývat skutečnou tvář války, tomuto vztahu nepomohou, a to právě v době, kdy děti potřebují někoho, na koho se mohou spolehnout.