Paradoxem ale je, že mnohem horší úděl hrozí válečným zajatcům, kteří se do hledáčků kamer nedostanou. Ti nikomu neslouží k propagandě, zato ale mohou být vítaným zdrojem informací o protivníkovi, ale i třeba předmětem zájmu sadisticky zaměřených, frustrovaných a ideologicky zpracovaných iráckých vojáků.

Realita se liší od proslovů

Saddám Husajn minulou sobotu slíbil, že jeho země bude dodržovat konvence týkající se zacházení se zajatci. "Navzdory nejhorším zločinům páchaným americkou administrativou na Iráčanech a humanitě prezident vydal velitelům rozkazy k zacházení se zajatci v rámci Ženevské konvence," oznámila irácká vládní satelitní televize. Jedna věc jsou ale proklamace politiků, druhá pak realita zapadlých hlásek irácké armády.

Irácké zajetí

Jednou z knížek, které vzbudily velký ohlas po mezinárodní válce proti Iráku v roce 1991, jsou vzpomínky velitele komanda britského elitního útvaru SAS vysazeného do pouště na západě Iráku s cílem eliminovat tamní baterie iráckých raket Scud mířících na Izrael.

Protože oddíl byl velmi záhy vystopován Iráčany, Andy McNab v knize Bravo Two Zero (v češtině vyšla pod názvem Konečná stanice Bagdád) nepopisuje hrdinné likvidování nebezpečné munice a přestřihávání kabelů mezi velitelstvími, ale vlastní dopadení, smrt několika svých spolubojovníků a především dlouhé dny v zajetí Iráčanů.

Nočníky vylité na rozbitou hlavu

"Ženy mě škrábaly a trhaly kůži. Do obličeje mi házely mastné zbytky jídel a na rozbitou hlavu mi vylévaly nočníky," popsal McNab okamžiky krátce poté, co jej Iráčané zraněného dopadli při marném pokusu po odhalení výsadku uprchnout do Sýrie. Vojáci totiž zraněného šéfa komanda a jednoho jeho druha předhodili vesničanům.

"Jak mě táhli po zemi, sedřel jsem si až na kost palce u nohou. Občas jsme museli zastavit, aby si nějaký šedesátník mohl dát ránu pěstí do mého břicha. Strašně jsem trpěl ztrátou důstojnosti a sebedůvěry a už jsem to nemohl déle vydržet," vzpomíná elitní voják. "Dýchal jsem skrz zaschlou krev, bahno a hleny a pokaždé, když jsem se snažil to vysmrkat, krev se spustila znovu," popsal McNab první okamžiky, když jej vojáci zase vysvobodili z moci rozezlených civilistů a odvezli na svou základnu.

Naprosté ponížení

Iráčané sice neznali důležitost McNabova výsadku a jeho vlastní postavení, snažili se je ale zjistit - z vybavení komanda pouze tušili, že nejde o řadové vojáky. Kromě iráckých důstojníků, z nichž někteří hovořili dobře anglicky a jednali se zajatými Brity jako se sobě rovnými, byť zajatými muži, ale McNab narazil i na tvrdé vyšetřovatele-bijce a na desítky bezejmenných řadových vojáků.

"Probral mě hošík, který si o můj krk típal cigaretu," vzpomíná velitel na probuzení z bezvědomí po dlouhém bití při výslechu. "Asi tři nebo čtyři strážní nás používali jako popelníky. Plivali na nás, čůrali, dívali se na ty dvě ubohé hromádky sraček a chechtali se. Jeden mi zasunul za ucho zapálenou cigaretu a nechal ji tam dohořet. To se kámošům šíleně líbilo."

Jedním z nejvíce ponižujících zážitků - už zase na jiné základně - bylo, když strážící voják McNaba nutil vybírat rukama ucpaný turecký záchod a poté si olizovat ruce. To vše s rozlomeným zubem vyraženým pažbou a odhaleným nervem.

McNab a další tři bojovníci se nakonec prostřednictvím Červeného kříže přes Bagdád dostali ze zajetí - tři členové jeho komanda ale zahynuli, jen jednomu se podařilo uprchnout vlastními silami.

Výcvik komand nepřipraví na vše

Dodnes ale není jistý osud letce amerického námořnictva Michaela Scotta Speichera, jehož letoun byl v roce 1991 sestřelen nad Irákem. Nejprve byl považován za mrtvého, možná je ale stále naživu v iráckém zajetí.

Před 12 lety padl Iráčanům do rukou i americký televizní reportér stanice CBS Bob Simon - byl podezřelý ze špionáže a v zajetí strávil 40 dní - tak také nazval svou knihu vzpomínek na toto období. Zažil mučení, bití, odpírání potravy. Jak se nyní svěřil izraelskému listu Ma'ariv, během své třicetileté novinářské kariéry ničím podobným neprošel.

Na psychické a fyzické útrapy spojené se zajetí se Američané a Britové chystají i nyní. "Všichni letci mají speciální výcvik pro přežití a únik označovaný jako SERE. Je to speciální škola v USA, kde se učí, co mají dělat, když se stanou válečnými zajatci. Učí se, jak uniknout, jak přežít," řekl agentuře AFP Richard O'Hanlon, velitel letadlové lodi Theodore Roosevelt, která křižuje ve Středozemním moři.

Že to ale nemusí být tváří v tvář syrové realitě na bojišti mnoho platné, dokládá i douška nakladatele McNabovy knihy. Děj Bravo Two Zero shrnuje slovy: "Byli mučeni způsobem, na který jej nepřipravil ani intenzivní výcvik SAS."