Pro obyvatele šíitské čtvrti ale není důležité, co jejich čtvrť vlastně zasáhlo a zda šlo o úmysl nebo chybu. Jejich žal to nijak nezmenší.

V jednom ze zničených domků pláče Sumaja Abidová v deliriu zoufalství. Při útoku zahynuli všichni tři její synové. "Alí, Husajn i Muhammad už nejsou. Moji chlapci jsou mrtví," kvílí pořád dokola, zatímco se ji snaží utěšit několik černě oděných sousedek.

"Můj Bože! Ke komu se máme obrátit se svým smutkem? Můj Bože! Komu vypovídat svůj žal? Jsme jenom chudí lidé, co chtěli žít v míru," pláče třiapadesátiletá Sumaja. Dvacetiletého Alího, osmnáctiletého Husajna a jedenáctiletého Muhammada zabily úlomky střely, které jim proletěly hrudí a hlavou. "Můj Muhammad se narodil v první válce a v té druhé umřel. Můj Bože!" sténá Sumaja, která byla v roce 1991, kdy Spojené státy vedly první válku proti Iráku, těhotná.

"Co mi teď zůstalo? Proč mám dál žít? Celý život jsem se starala o svoje děti a teď jsou mrtvé." Je trpká ironie, že právě irácká šíitská většina by měla být jednou ze skupin, kterým americká snaha svrhnout prezidenta Saddáma Husajna přinese nějaký užitek, když je zbaví převážně sunnitské vlády. Ale získat podporu šíitů, s níž Spojené státy při plánování války v Iráku počítaly, bude po podobných útocích mnohem těžší.

"Ozval se ohromný výbuch a objevil se kouř," líčí páteční útok na čtvrť Šula obchodník Karim Hmajíd. "Nikdo nic neviděl. Lidi začali v panice utíkat na všechny strany, nikdo nedokázal říct, kdo je mrtvý a kdo to přežil." V dalším z poškozených domů hystericky pláče 39letá Arúba Chudajrová, jejíž jedenáctiletý syn Karar zemřel spolu s kamarády, se kterými si hrál před domem.

Fatma přežila v matčině náruči

"Roztrhalo mu to hlavu." kvílí Arúba a drásá si nehty tvář a prsa. "Proč bombardují lidi? Proč nám zabíjejí děti? Proč nám tohle dělají? Bush přece v televizi říkal, že nebudou střílet na civilisty. Ale všichni, co tady umřeli, byli normální lidi, žádní vojáci. Copak my jsme nějaký terč?" dodává a ukazuje na stěny pocákané krví.

O kousek dál se shromáždili truchlící příbuzní nad mrtvým tělem teprve dvacetileté Hasny Šalumové. Ve chvíli útoku šla po ulici se svou půlroční holčičkou, když ji úlomek šrapnelu zasáhl do prsou. Byla na místě mrtvá, ale když se prach usadil a kouř rozptýlil, zjistili místní, že malá Fatma žije a pláče v matčině náručí.