V jejich zemi, kde při teroristických a gerilových operacích připravili o život stovky lidí, by jim hrozil trest smrti nebo mnohaleté vězení. Spojené státy a Evropská unie je po letech váhání - vždyť modžáhidé bojovali proti klerikální diktatuře v Íránu - začali považovat za teroristickou organizaci.

Lidoví modžáhidé zkrátka nemají kam jít a chtějí-li přežít jako jednotná síla, musejí dělat to, čím si léta platili Saddámovo pohostinství - špinavou práci pro jeho režim.

Začínali bojem proti šáhovi

Modžáhedíne chalk je organizace založená v podzemí v 60. letech na základech šíitského islámu a levičáckých idejí boje proti imperialismu. Brzy začala podnikat ozbrojené výpady proti státní moci íránského šáha Mohammada Rezá Pahlavího. Už jako silně marxisticky orientovaná se tato gerila po boku islamistů a dalších skupin podílela na sklonku 70. let na revolučním svržení monarchie.

Následně se ale stále dominantnější islamisté pokusili levicové bojůvky odzbrojit a vytěsnit ze scény, což vedlo k otevřenému střetu. Modžáhidé např. stáli za teroristickým útokem na ústředí Republikánské strany, při němž v červnu 1981 zahynulo 74 činitelů teokratického režimu.

Dnešní náboženský vůdce země ajatolláh Alí Chámeneí při pokusu o atentát ochrnul na jednu ruku. O dva měsíce později modžáhidé bombou zavraždili prezidenta země Alího Radžáího a premiéra Džaváda Báhonara. Počátkem roku 1982 se modžáhidé hlásili k zavraždění nebo zabití 1200 náboženských či politických činitelů režimu, teheránské úřady naopak nijak netajily popravu čtyř tisíc členů hnutí.

Vůdce modžáhidů Masúd Radžaví v té době sídlil ve Francii. V polovině 80. let však v Paříži nahradila sympatizující levicovou vládu pravice a Radžaví musel se svým aparátem odejít do Bagdádu, k němuž už delší dobu projevoval sympatie. Irák už byl tehdy ve vleklé válce s Íránem, a tak uvítal vznik Radžavího Národní osvobozenecké armády a její agilnost při ofenzívách proti společnému nepříteli.

Modžáhidé se stali klientskou milicí Saddámova aparátu v boji proti Teheránu. V této pozici jsou i 14 let po ukončení irácko-íránské války, byť nyní už armáda čítající kolem šesti tisíc mužů a ostentativně emancipovaných Íránek z diaspory podniká jen občasné výpady přes hranici a čelí za to (i v iráckém vnitrozemí) často zdrcujícím vzdušným útokům íránských sil.

Írán hrozí ztrestat pokus o návrat

"Pokud se nyní pokusí s eventuálními iráckými uprchlíky dostat na naše území i modžáhidé, postarají se o ně naše tajné služby," varoval v sobotu náměstek íránského ministra vnitra Ahmad Hosejní. "Stále je považujeme za zločince."

S postupem spojeneckých sil do iráckého vnitrozemí začíná být Irák pro modžáhidy horkou půdou. Jak napsal v posledním čísle amerického magazínu Middle East Intelligence Bulletin analytik íránských záležitostí Mahan Abedin, "zatímco vůdci organizace se mohou v případě amerického útoku pokusit upláchnout ze země, vojenská složka vyzbrojená tanky a dělostřelectvem patrně bude bojovat".

Radžaví se již podle kurdského listu Rebází Ázádí v očekávání americké ofenzívy přesunul z Bagdádu do městečka Sarsár ležícího asi sto kilometrů na západ od metropole. Obývá přitom dům patřící Alímu Hasanovi Madžídovi - bratranci Saddáma Husajna, jemuž je připisován osobní patronát nad chemickými útoky proti Kurdům v 80. letech.

Co se mužstva týká, jednou z variant je pokus o frontální přechod hranice do Íránu. Ačkoliv by nejspíš skončil v krvi, podle Abedina by pro tuto chvíli srážka řadových modžáhidů s vojáky íránského režimu odvrátila pozornost od tichého útěku politického křídla do bezpečí, z dlouhodobého hlediska by pak smazala pachuť z kontroverzního rozhodnutí usadit se v Saddámově Iráku.

Teherán v únoru vyslal do iráckého autonomního Kurdistánu ozbrojenou složku irácké opoziční Nejvyšší rady islámské revoluce v Iráku (SCIRI) - před několika dny stovky jejích bojovníků uspořádaly v kurdské enklávě vojenskou přehlídku a vedení SCIRI uvedlo, že bude na vlastní pěst, tj. bez součinnosti s Američany, osvobozovat Irák. Vyslání SCIRI, která má lidovou podporu v jižním a nikoli v severním Iráku, je tak vnímáno coby pokus Teheránu přihřát si želízko v očekávaném boji o vliv v postsaddámovském Iráku - a také jako snaha rozmístit předsunuté oddíly pro eventuální brzdění postupujících modžáhidů, což potvrdil britskému listu Financial Times i nejmenovaný pracovník íránské bezpečnosti.

Černá práce pro patrona z Bagdádu

Většina náznaků ale ukazuje, že budou-li modžáhidé někde bojovat, nebude to o návrat do své vlasti, kde ani nemají silnější podporu, ale v samotném Iráku, za Saddáma. Týdeník Havlátí vydávaný v severoirácké kurdské Sulajmáníji uvedl, že modžáhidé již byli rozmístěni v citlivém Kirkúku, o který se očekává jednak zájem amerických komand, jednak Kurdů, kteří si na ropné město dělají historické nároky, ačkoli dnes leží na vládou kontrolovaných územích.

V íránském listu Etemád se zároveň objevila zpráva, že modžáhidé rovněž zaujali pozice v důležitých objektech vládnoucí strany Baas v klíčových iráckých městech, a to pro případ nasazení proti revoltujícím obyvatelům. Nešlo by o první případ, kdy by íránští rebelové dělali nepříjemnou práci za irácký režim.

Již v roce 1991 se po boku iráckých sil podíleli na potírání kurdského povstání. O pět let později, když irácká armáda nakrátko pronikla do kurdské autonomie, byli íránští ozbrojenci rovněž u toho. "Oddíly modžáhidů mohou být spolehlivějším obráncem Saddáma než irácké síly, neboť tito Íránci nemohou přeběhnout a vrátit se do civilního života," podotýká Abedin.

Saddám ale nepoužívá íránskou pretoriánskou gardu jen k boji. Například extremistické hnutí Ansár al-islám bojující v severoirácké kurdské enklávě proti tamní autonomní vládě, dostává zbraně a také bojovníky z iráckého vládního území. "Iráčané však tyto operace často přenechávají k vyřízení právě modžáhidům," řekl před časem v Sulajmáníji Právu vysoký činitel kurdistánské bezpečnosti.

Dobře je znají také inspektoři

Existence základen modžáhidů na irácké půdě však má širší dopady, než jsou irácko-íránské třenice. Vyprávět by o tom mohli zbrojí inspektoři OSN, kteří se většinou marně snažili do výcvikových táborů íránských opozičníků proniknout a pátrat tam po arzenálech, jež Saddámovi zakazují rezoluce Rady bezpečnosti.

Britský nedělník The Sunday Times v únoru citoval výpovědi přeběhlíků od modžáhidů, kteří zaznamenali své spolubojovníky přepravující rakety a těžké zbraně - v ochranných oblecích. Před šesti lety údajně modžáhidé budovali úpravnu vody, stavba prý ale byla desítky metrů pod zemí a pracovalo se na ní výhradně v noci.

Vysoce postavený přeběhlík Nourúz Alí Rezvání také v kanadském tisku vypověděl, že před první válkou v Perském zálivu Saddám uschoval chemické zbraně na nejméně pět základen modžáhidů. I kdyby šlo jen o pomstychtivá a nepodložená obvinění, zůstávají poznatky samotných inspektorů OSN. Těm byly od roku 1991 do roku 1998 v táborech modžáhidů umožněny pouze tři návštěvy; častěji od iráckých úřadů slyšeli, že základny íránské opozice nejsou v kompetenci Bagdádu a od samotných modžáhidů výhrůžky.

"S těmi tábory jsme vždy měli problémy," uvedl bývalý mluvčí inspektorů Ewen Buchanan, podle nějž rebelové několikrát málem sestřelili vrtulník OSN. Od loňského obnovení inspekcí stačili kontroloři v lednu prohlédnout pouze jeden tábor, Abú Ghrajb na okraji Bagdádu. Nejspíš byl poslední - prosadí-li Američané své představy o novém uspořádání Iráku, spolu se Saddámovým režimem se asi stane minulostí i nejsilnější íránská gerila.