TU-154 odstartuje do Iráku do šesti hodin. Oznámil to ministr obrany Miroslav Kostelka prostřednictvím svého mluvčího Ladislava Štichy. Na plubě bude mužům zajištěn i zdravotní doprovod.

"V tuto chvíli armáda s ministerstvem zahraničí intenzivně vyjednává o povoleních k přeletu nad dalšími státy a se spojenci o dopravě novinářů z Bagdádu do Basry," sdělil Právu Šticha.

Náměstek ministra zahraničí Petr Kolář v pátek na briefingu potvrdil, že hlavní starostí je nyní novináře dostat domů. Současně se omluvil, za nejednoznačná vyjádření z posledních dnů, nechtěl  totiž narušit aktivity, které vedly k propuštění rukojmí.

Klíčové podle Koláře bylo setkání velvyslance v Iráku Martina Klepetka se zástupci sunnitských duchovních. Hodinu po jeho ukončení byli tři čeští novináři vysazeni na předměstí Bagdádu. Duchovní zpočátku nebyli vstřícní,  když však Klepetko zdůraznil, že v Iráku byla česká nemocnice, změnili přístup. Podle Koláře pomohl i dopis muslimů z České republiky.

Petr Kolář neuvedl, kdo novináře unesl, zda šíité či sunnité, předávalo si je prý několik skupin. Nešlo jim o peníze, jejich čin byl politicky motivován.

Rozhodlo, že jsme Češi

"Já bych chtěl především říct, že jsme všichni tři, jak Michal Kubal, tak kameraman Petr Klíma i já, zdravotně v pořádku. Psychicky jsme teď na tom samozřejmě výborně. Byly ale chvíle, kdy nám bylo velmi zle," popsal redaktor rozhlasu.

"Unesli nás a zavázali oči. To byli asi ty nejkrušnější chvilky. Cestovali jsme krajinou, točili se neustále sem a tam, takže jsme absolutně ztratili orientaci. V autě jsme se dostali do takové malé dílny uprostřed pole - ležící, jak jsme se teď dozvěděli, severozápadně od Bagdádu," popsal Pohanka první hodiny únosu. Podle něj je ve vesnici zastavili nějací místní lidé, které popsal jako "ozbrojence". "Dostali jsme se asi do rukou nějaké dílčí organizace. Nevíme o žádných případných rukojmích," konstatoval.

"Nakonec rozhodující roli sehrálo, že jsme byli Češi a ne příslušníci žádné země působící vojensky v Iráku. To nám výslovně řekli. Kdybychom prý byli Italové, Poláci, Američané, Britové - údajně by z toho byl hrozně velký problém," doplnil Pohanku Kubal s tím, že se s únosci pokoušeli domluvit arabsky. Oni se prý zase snažili o angličtinu, využívali také posunky.

Šťastná pátá hodina

Pohanka promluvil v rozhlase telefonicky krátce po sedmnácté hodině. Poděkoval lidem v Česku za morální podporu.

Kubal se záhy omluvil, že "přidělali všem starosti". "Chtěl bych se omluvit všem v České republice, kterým jsme přidělali starosti, problémy. Toto riziko k naší práci patří a my můžeme být jenom vděční, že to dopadlo dobře," uvedl.

"Naštěstí jsme byli všichni tři společně. Měli jsme kde spát, měli jsme co jíst a měli jsme co pít. Bylo podstatné, že jsme neskončili v nějaké díře - každý zvlášť se zavázanýma očima. Den co den nám říkali, zítra možná, zítra možná a nikdy jsme si nemohli být jisti, jak to bude," popsal podmínky, v nichž desítky hodin žili, Pohanka.

"Dnes nás ti lidé přivezli na jedno z bagdádských předměstí. Tam nás předali taxikáři, jenž nás dovezl na velvyslanectví," nastínil poté moment propuštění.

Zmizeli v neděli

Novináři nevědí, kdo je unesl. Jsou ale podle svých slov zdrávi. Není jim pouze jasné, jaký byl cíl lidí, kteří je zadržovali. Ozbrojenci po celou dobu nesdělili nikomu žádné podmínky, ani požadavky vedoucí k osvobození rukojmích.

"Všechny věci, absolutně všechno, co jsme u sebe měli: pasy, až na jistý finanční obnos, je v tuto chvíli nenávratně ztraceno," konstatoval Pohanka, jenž tak nepřímo potvrdil, že by mohlo jít o kriminální čin.

Češi se pohřešovali téměř šest dnů. Zmizeli v neděli na cestě z Bagdádu do jordánského Ammánu 11. dubna. Od té doby o sobě nedali vědět ani zaměstnavatelům, ani svým blízkým.

Do ČR se chtějí podle svých slov vrátit "co nejdříve".

Kubalova sestra je šťastná

"Je to pro nás štěstí nad štěstí. Celou tu dobu jsme skoro ani nespali a když, tak jen málo a špatně," řekla ČTK reportérova starší sestra Zdeňka Kubalová. Nejhorší chvíle rodina zažila poté, co se objevily první zprávy o zmizení českých novinářů v Iráku. "Prožívali jsme chvíle beznaděje, nevěděli jsme nejdřív, jestli to byl únos, nehoda, jestli žijí nebo ne,"