Saddám se narodil v dubnu 1937 nedaleko Tikrítu v domku z patřícím jeho strýci z matčiny strany Chajralláhu Talfovi.

Tento muž sehrál v Saddámově životě důležitou roli: nejenže je vychovával, neboť Saddámův otec zemřel ještě před jeho narozením a matka nemohla malé dítě uživit, měl na něj ale i politický vliv.

Chajralláh byl totiž důstojník a zároveň arabský nacionalista, což jej po nezdařeném povstání proti britské mandátní správě počátkem 40. let přivedlo na pět let za mříže.

Saddám tedy v dětství viděl nejen děsivou bídu mezopotámského venkova, ale i důsledky střetů Iráčanů s vnějšími silami.

V jednom ze svých politických spisů později napsal: "Našim dětem se má vštěpovat, že si mají dávat pozor na vše cizí a že nemají cizincům prozrazovat státní či stranická tajemství. Cizinci jsou totiž špióni v zájmu svých zemí a někteří slouží jako nástroje kontrarevoluce."

Nejlepší přítel kůň

V letech strávených už i bez strýce Saddám zakusil posměšky svých vrstevníků, že nemá otce, a samotářství. Později sám uvedl, že jeho nejbližším tvorem byl v té době kůň.

Druhý manžel jeho matky, k níž se po uvěznění Chajralláha musel vrátit, jej totiž bil a ponižoval a namísto vzdělávání nutil k tradičnímu způsobu obživy svého klanu - drobné zlodějně.

"Jeho mrazivě věcný poměr k světu lze částečně vysvětlit Saddámovým nešťastným dětstvím, které mu jen zřídka poskytovalo důvěryhodná pouta blízkých rodinných vztahů, ale namísto toho se mu v něm dostalo kruté lekce zákona přirozeného výběru - onoho zákona, který bude ctít po celu svoji politickou dráhu," napsali Saddámovi životopisci Efraim Karsh a Inari Rautsi.

Život se stranou Baas

V roce 1955 se Saddám dostal do Bagdádu a zapojil se do baasistického hnutí. Již v říjnu 1959 se podílel do nezdařeného pokusu zavraždit premiéra Abd al-Karíma Kásima. Se zraněním nohy se mu podařilo uprchnout do Sýrie a později do Káhiry, kde studoval práva.

Baasisté se chopili moci v roce 1963 a Saddám se mohl vrátit do Iráku; jeho křídlo panarabských socialistů však zakrátko odstavil od moci Abd as-Salám Árif a Saddám byl zanedlouho opět u toho, když se baasisté pokoušeli svrhnout šéfa státu - tentokrát zaplatil vězením, z nějž se mu podařilo uprchnout.

Baasisté se definitivně chopili moci v červenci 1968; Saddám se sice teprve o rok později dostal do nejužšího vedení strany, kvůli rodinné vazbě na šéfa nové moci Ahmada Hasana Bakra (byl to Chajralláhův bratranec) však už tehdy, ve věku 32 let, odstartovala jeho zářná a zároveň bezohledná kariéra.

Konflikt s Íránem

Coby dvojka režimu Saddám již na počátku 70. let jednal o požadavcích autonomie s kurdský vedením, což však skončilo brutální vojenskou kampaní na severu země; v roce 1975 podepsal klíčovou Alžírskou dohodu s íránským šáhem - a v roce 1979 konečně vytlačil z prezidentského křesla a z vedení Rady revolučního velení svého stranického učitele Bakra.

Ač člověk sekulárního zaměření koketující v případě potřeby s i komunisty, během 80. let vsadil na náboženskou kartu - to když chtěl svému národu zdůvodnit, proč je potřeba osm let vést krvavou válku se sousedním Íránem - v té době již ovládaným "odpadlickými" šíitskými revolučními islamisty.

80. léta také odstartovala Saddámův kult osobnosti žijící až do letošního jara - prezident se usmíval z bankovek, gigantických nástěnných maleb i soch, a podle potřeby měl na sobě tu kurdský oděv, tu armádní uniformu a rozesmáté dítě na klíně, tu běloskvoucí džalábiji oblékanou příslušníky sunnitských kmenů.

Krutostí za přežití

"Kdo se v té době nepletl do politiky, měl se dobře," řekla nedávno BBC bagdádská učitelka Hiba. Bohužel neměla pravdu. Saddámova politika relativního dostatku pro loajální obyvatel měla odvrácenou tvář v podobě brutálního stíhání jakéhokoliv náznaku či potenciálního zázemí odporu.

Na popravištích a v mučírnách tak skončily desítky tisíc arabských šíitů, Kurdů, panarabských nacionalistů, komunistů a monarchistů- aktivistů i lidí, kteří se "provinili" jen příbuzenským vztahem s nimi.

Karsh a Rautsi i jiní lidé sledující křivolakou nit Saddámova života nicméně tomuto muži zřídkakdy připisují osobní zvrhlost či sadistické sklony, vcelku dobře doložitelné např. u jeho syna Udaje.

Saddám se stával tyranem zpravidla ve chvíli, kdy bojoval o udržení své moci, a tedy i o fyzické přežití. Z mládí si totiž odnesl poznatek, že pád režimu obvykle znamená i padání hlav jeho vůdců.