Ne každý uživatel internetu si uvědomuje, že například mail, který poslal, neputuje ke svému příjemci jako spojitý celek. Ve skutečnosti je rozdělen na malé kousky, jež do cíle putují různými, někdy i dosti spletitými cestami.

Za tuto zvláštní vlastnost vděčí internet historickým okolnostem, za kterých vznikl. Grantová agentura amerického ministerstva obrany ARPA začala na projektu počítačové sítě pracovat v době studené války. Z tohoto důvodu byl od počátku kladen důraz na schopnost sítě udržet provoz i v případě, že některá z jejích částí bude nepřítelem vyřazena z provozu.

Pravidla pro přenos "balíčků"

Testovací síť ARPANET, která na konci října 1969 propojila čtyři výzkumná centra v USA, proto dostala do vínku decentralizovaný charakter, který umožňuje poškozené úseky obejít po alternativních cestách. Informace se sítí navíc přenášely rozdělené do malých kousků, takzvaných paketů, které ke svému cíli putovaly nezávisle na sobě a do původního celku se složily až v počítači příjemce.

Aby tato "rozborka a sborka" fungovala a balíčky dorazily ke správnému adresátovi nepoškozené a ve správném pořadí, bylo nutné stanovit jasná pravidla, jimiž se celý proces řídí. Tato pravidla, odborně nazývaná protokoly, dostala název Network Control Program, zkráceně NCP.

Vzhledem k tomu, že ARPANET měl podle původních plánů pouze otestovat reálnost paketových přenosů, byl protokol NCP poměrně primitivní. To se však časem ukázalo jako problém. K ARPANETu se totiž postupně připojovaly další instituce, především vědecké a vzdělávací. Tím se struktura ARPANETu stávala komplikovanější a hrozilo, že v něm dojde k situaci připomínající biblické zmatení jazyků.

Dva nové protokoly

V první polovině 70. let proto začaly pod vedením Vintona Cerfa a Roberta Kahna práce na vývoji nového protokolu. Výsledkem několikaletého úsilí nakonec nebyl jen jeden protokol, ale rovnou dva.

První z nich dostal název Transmission Control Protocol, zkráceně TCP. Na jeho základě jsou přenášené informace na začátku celého procesu rozděleny do paketů a na konci složeny do původního celku. Druhý protokol se jmenuje Internet Protocol (IP) a má zjednodušeně řečeno na starost, aby pakety nezabloudily a dokázaly v pořádku projít různými typy sítí.

Poprvé byly protokoly TCP/IP v praxi testovány v polovině sedmdesátých let a poté, co uspěly, se na přelomu dekády vydaly do světa. Krátce s nimi koexistovala i původní norma NCP, ale od začátku roku 1983 se protokoly TCP/IP staly oficiálním standardem ARPANETu, z něhož se po oddělení čistě vojenské sítě MILNET postupem času vyvinul dnešní internet.

Nápad "otců internetu" Vintona Cerfa a Roberta Kahna se ukázal být nadmíru šťastným řešením. Nejlépe o tom svědčí skutečnost, že i po třiceti letech tvoří rodina protokolů TCP/IP jeden ze základních stavebních kamenů internetu.