V roce 2013 neexistuje běžně dostupný datový nosič, na který by mohl normální smrtelník zálohovat data a mít jistotu, že je zde bude mít bezpečně uložená do konce života. Je smutnou pravdou, že statistická spolehlivost a očekávaná životnost u většiny médií je mnohem nižší než osvědčené metody našich předků, kteří historii tesali do kamene.

Zajistíte-li maximálně šetrnou péči CD nebo DVD, vhodně uskladněná pravděpodobně vydrží funkční kolem 100 let. O něco nižší očekávanou životnost mají i konvenční hard disky nebo dnes oblíbené flashové paměti. V jejich neprospěch ovšem hraje jejich nespolehlivost. Flash disk navíc dost možná ztratíte ještě před tím, než stačí selhat.

Internetová uložiště neřeší všechny problémy 

Napořád vám data mohou zálohovat v tzv. cloudu – tedy virtuálně na web. Ovšem pouze za předpokladu, že společnost provozující vámi vybrané cloudové úložiště nezkrachuje, nepostihne ji živelná katastrofa nebo třeba hackerský útok a vy budete plnit smluvní podmínky. Data v cloudu jsou nakonec beztak uložená na fyzickém nosiči, tak jako na vašem domácím pevném disku.

Odpovídající spolehlivost a trvanlivost úložišť tak pravděpodobně přinese až některá z dalších generací úložných médií. Jednou z cest, kterou budeme možná v budoucnu pro zálohování našich dat využívat, je zapisování informací do spirály DNA. Americká moderní vědecká pracoviště tuto metodu už testují.

Víme, jak trvanlivá je DNA pro ukládání informací. Dokážeme ji vytáhnout z kostí mamutů, kteří tu žili před desítkami tisíc let. DNA je malá, hustá a pro uchovávání dat nevyžaduje žádnou energii. I její skladování či přeprava jsou nenáročné. Na druhou stranu má ale její využití v současné fázi vývoje jednu velkou nevýhodu – nízkou rychlost zápisu.

Poselství budoucím generacím 

Postup, jakým se data do kyseliny deoxyribonukleové zapisují, je sice spolehlivý, zato ale extrémně zdlouhavý. Informace se nejprve převedou do trojkové soustavy (do každé vazby DNA je možné zakódovat tři různé stavy). Chemickou cestou z ní potom vědci v laboratoři vytvoří kód. Z něj vzniknou segmenty 117 znaků, k nimž se nakonec přidá identifikátor jejich pořadí.

Proces je tak zdlouhavý a finančně náročný, že o využití technologie ukládání dat na DNA se mluví zejména v souvislosti se zálohováním „poselství budoucím generacím“, mezi které patří například Shakespearovy sonety, projev Martina Luthera Kinga a další odkazy, které by si měli přečíst lidé i za tisíce let.