Za takové zařízení se pak považuje rozhlasový (popř. televizní) přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Spadal by sem ale také počítač vybavený televizní kartou nebo mobilní telefon schopný příjmu rozhlasového nebo TV vysílání. 

Poplatky jsou vyžadovány za takový druh vysílání, kde je provozovatelem vytvářen program s určitým časovým rozvržením pořadů, přičemž divák nemá možnost si sám určit čas jejich vysílání. Tuto definici naplňuje kromě tradiční televize a rozhlasu např. i tzv. webcasting nebo video near on demand.

Naopak u služeb, kde divák může sledovat konkrétní pořad v době, kterou si sám zvolí, zatím nejsou televizní a rozhlasové poplatky vyžadovány. Příkladem může být video-on-demand, činnost některých zpravodajských serverů na Internetu apod.

V případě počítačů nebo i například mobilních telefonů tedy v současné době platí, že jestliže přístroj umožňuje příjímat rozhlasové nebo televizní vysílání (tedy příjem vysílání prostřednictvím tuneru nebo speciálního softwaru), pak je třeba na něj pohlížet jako na zařízení, za které je povinnost rozhlasové či televizní poplatky platit , uzavřel Robert Vašíček z ministerstva kultury.